Oba jsme si vložili svou karamelu do pusy. Na cestě severním Norskem si v autě zpestřujeme soutěžením pohledy do krajiny. Jezdí se tady veeelmi pomalu.
“Jak jsi na tom?” ptám se po dlouhých minutách, abych zjistil, v jakém stádiu rozpouštění je karamelka na jazyku mé partnerky. Vyhraje ten, komu se v ústech dobrota s mléčnou příchutí rozpustí pomaleji.
“Já pořád dobrý! A ty?” ptá se mě na oplátku.
“Já skvělý!” reaguji sebevědomě.
Ubíhají další minuty i kilometry.
“A co teď?” odhodlám se k další kontrole stavu soutěže.
“Hmmm, je pryč. Rozpustila se, ale dělala jsem, co jsem mohla,” dozvídám se za stálého řízení odpověď od konkurence.
“A jak ta tvoje?”
V její otázce slyším očekávání podobného stavu i u mě.
“Já jsem na tom pořád fantasticky!” usmívám se s vítězným tónem.
“To není možný!!! Ukaž!” vyzývá mě spolusoutěžící k předložení důkazu.
Otevírám pusu a… předvádím ÚPLNĚ CELOU karamelu!
Zabalenou v nerozpustném obalu!!!
Poučení : Většina pravidel mívá svoje díry.
