Něco se stalo. Snad nastal příhodný čas v bezčasí, nebo se někdo nudil a bouchnul pěstí do stolu.
Ať tak či tak, obrovský výbuch rozmetal všeobsahující nic do okolí a začal se tvořit Vesmír.
A v něm, čas a prostor, světlo a energii, hmotu a .... vztahy.
Nejdřív ty rychlé. Interakce na jedno použití. Fotony s fotony, bozony s bozony. Každý si někoho hledal, jen aby byl chviličku ve vztahu.
Byla to zvláštní doba takhle doba fotonová. Promiskuitní. Ošustit, opustit. Tenhle mladý Vesmír byl na záčátku pěknej divoch. Vypustil všechny ty malé potvůrky do světa a děj se vůle Boží.
A tak ti fotonoví gigolové řádili. Řádili pár miliard let, aby jim nakonec přeci jenom došla šťáva a i na ně přišla krize středního věku. Z pěkných proutníků se stali trochu páprdové, co si rádi přispí a nemusí obšťastnit každou fotonku v okolí.
Otázka „Jdeš dneska na pařbu, zazáříme?“ zůstávala častěji a častěji bez odpovědi. Fotony zlenivěly a ochladly. A Vesmír s nimi. Začínalo mu vrzat v kloubech a usazovala se mu tam hmota.
„S tou hmotou se musí něco udělat, jinak z toho bude artritida jako prase,“ uvažoval ten Vesmír.
A protože byl chytrý a nebyl ještě tak líný, začal vytvářet kvarky, galaxie, sluneční soustavy a planety, aby tu hmotu nějak rozprostřel. Tu a tam to proložil černou dírou. Byl na tenhle svůj vynález náležitě pyšný. Když bylo někde moc hmoty, šup tam s černou dírou a ta tu hmotu přemístila jinam.
„Pěkně jsem si to zařídil,“ pochvaloval si Vesmír, když pozoroval své pískoviště. Hmoty všude tak akorát.
Ale občas ho přepadl smutek. Měl sice černé díry, bílé díry i červené trpaslíky, které čas od času kolabovali a předváděli mu krásné ohňostroje, ale pořád mu něco chybělo. Co fotony zlenivěly, ubylo ve Vesmíru interakce. Ubylo vztahů a byla to tak trochu nuda.
„Jak z toho ven?“ přemýšlel ten Vesmír. a jak to v něm tak chodí, pomohla mu náhoda. Když zase jednou přemisťoval hmotu, trochu mu jí zbylo. „Co s tím?“ uvažoval. Na galaxii toho bylo málo, na planetu zase moc. „No, nikdo se nekouká, tak co,“ řekl si a vyhodil tu hmotu jen tak do prostoru.
Dal tak nevědomky vzniknout meteorům, kometám a všem těm krásným prstencům, co dělají planetám sváteční róbu.
A tyhle měsíce ho už roky náramně bavily. Byly totiž ve vztazích. Ve vztazích s planetami. Najednou bylo zase co pozorovat. Zase se ve vesmíru něco dělo.
A jeden takovej povedenej páreček měl obzvlášť v oblibě, a navíc, měl je akorát rozkoukané.
„Ahoj, miláčku, už jsem doma,“ hlásil Měsíc na západní straně Zemské koule, ledva se na té východní, stihl rozloučit.
Ticho.
Měsíc se maličko zarazil, ticho nečekal.
„Miláčku,“ zahlásil se pro jistotu ještě jednou a pokračoval dál. „Jsi doma?“
Blik.
Byla doma.
„To je dost, že jdeš, už je skoro tma,“ spustila západní polokoule bandurskou sotva vešel do dveří a rozsvítil. „Kde se pořád couráš?“
„Jak to myslíš, kde se courám?“
„Tak jak to říkám.“
„Mno, kde se courám, kde se courám,“ mrmlal si Měsíc pod kráterem. „Pracuju, kde bych se coural?!“
„Pracuješ, jo? Pche, to vykládej starýmu Merkurovi. Přes den jsem tě nikdy pracovat neviděla. Přes den tě vůbec nějak málo vídám.“
„No, vidíš a přesto pracuju,“ odsekl Měsíc a pomyslel si, že po posledním slunovratu je ta Země fakt na ránu.
„Aha,” řekla.
„Co, aha?“ opáčil.
„Nic, aha. Prostě aha.“
„Broučku, musíme to zase probírat?“ zkusil to Měsíc, ale zemská polokoule, říkejme jí pro naše účely ta západní, nic neříkala. Nechala ho stát v předsíni, jež tvořila horizont Tichého oceánu a zahalila celé západní pobřeží od Californie až po Britskou Kolumbii oblačností, ze které spustila pořádný liják.
„Chudáci, jestli se brzo neuklidní, budou zase muset řešit povodně,“ pomyslel si Měsíc, ale zatím radši takticky mlčel. Viděl, že dneska je to vážnější než obvykle. A tak ta západní pršela a pršela.
Chvíli ten liják pozoroval.
„Lásko,“ zkusil to ještě jednou o něco smířlivěji. „Moji práci jsme už probrali Xkrát. Musíme to zrovna dneska zase řešit? Mám po fakt náročný šichtě.“
„No, tak to teda musíme. A zrovna dneska. Dneska je ten nejlepší den vůbec.“
„Ta má teda náladu. Snad měsíčky nebo co,“ zhodnotil si pro sebe a skouknul rychle kalendář, jestli to náhodou není pravda. Byla. Přemýšlel, jak z toho ven, ale věděl, že pokud nepřijde zatmění, bude to muset těch následujících dvanáct hodin nějak vydržet. Hlavně ji ještě víc nenaštvat. Nějaký ten déšť, to se vydrží, ale hlavně v ní nesmí bouchnout saze, nebo dojít k nějakému ještě většímu otřesu.
„No!“ začala ta západní důležitě. „Tak už mi to konečně povíš? Co to teda jako děláš? Kam to pořád chodíš?“
„Svítím, miláčku. Chodím svítit.“
„Svítíš, jo? Ve dne, jo? Kterej chytrák by chtěl svítit ve dne. Tohle vykládej kvasarům a ne mě. Nejsem pitomá. Chodíš za jinou.“
„Ale, lásko, za jinou? Jak tě to proboha mohlo napadnout?“
„Jak, jak. Lehce! Žiju s tebou čtyři miliardy let a z toho dvě tu nejsi.“
Mlčel. Věděl, že jí to nevysvětlí. Vede s ní tenhle dialog noc co noc celou tu dobu. Je to zkrátka jeho osud.
To Vesmír, ten mu ji vybral. Tuhletu plantetu, ze které se časem vyklubala tahle modrá kráska.
A Měsíc za ni byl rád. Nejdřív moc ne, ale co se vysoptila a oblékla si ten nádherný modrý háv, jež obohatila zelenými ostrovy džunglí, žlutými korálky pouště a lávovýni stužkami vytékajícími ze sopek, byl náležitě pyšný. „Helejďte, tady, tady, všichni se sem podívejte. Mám tu největší krasavici ve vesmíru,“ halekal na všechny strany. Byla opravdu krásná a Měsíc byl šťastný, že s ní vstoupil na společnou životní osu.
Ale jak to tak u krasavic chodí, co přidal Vesmír na kráse, to ubral... no, však víte. A taky ta léta.
Čyři miliardy, řeklo by se, žádný věk pro Zemi, ale zase tak málo to taky úplně není. A tak se jí to pod kůrou už trochu motá, zapomíná a Měsíc furt vysvětluje, vysvětluje a vysvětluje. Pořád dokola.
„Jaká je?“ navázala plynule na výčitku o jeho nepřítomnosti.
„Kdo?“
„Ta co za ní přes den chodíš? Venuše!“ dodala.
„Prosím tě, nebuď směšná. Venuše. Ta mě nepotřebuje, ta má jinýho. A světla má víc než dost.
A mimochodem já nepotřebuju ji. Mám tebe. A mám tě rád.“
„Rád, rád. To říkáš jen tak, abych se uklidnila. Ale já se uklidnit nechci! Kdybys mě měl rád, jsi se mnou pořád.“
„Miláčku, nemůžeme toho už prosím nechat? Co je vlastně k večeři?“
„Večeře, to tě zajímá, ale jak se cítím já, když jsem tu na všechno celý den sama, to je ti jedno,“ řekne ta západní a lehce si popotáhne.
A Měsíc už to vidí. Je to tady. Země chvíli natahuje a pak to spustí. V Severním ledovém oceánu se zvedá hladina moře a slaná, slzavá vlna přílivu se rozlévá do všech dalších moří té západní.
Dneska je fakt naměkko, vyhodnocuje si Měsíc poté, co slapové jevy pominou a situace se trochu uklidní. Bude muset napnout všechny síly, aby ji utěšil.
„Lásko, to víš, že není. Jak by mi mohlo být jedno, jak se cítíš?“ řekl jak nejněžněji dokázal.
„Podívej, co jsem ti přinesl.“ Pohladil ji paprskem a zabalil ji do zbrusu nového závoje svého svitu, který jí natáhnul od horizontu Tichého oceánu až k nultému poledníku. To ji konečně trochu uklidnilo. Byla ráda, když ji oblékal. Cítila se svátečně, poctěně. Byl to sice tulák po hvězdách, často ji štval, koneckonců byla s ním čtyři miliardy let, tak aby jí nelez na nervy, ale tohle s ní uměl. Přitulil se k ní.
„Chceš vyprávět, lásko? Jaký to tam je? Tam, kde svítím, když nesvítím na tebe?“
„Jo,“ řekla napůl naštvaně jako malé děcko, kterému vezmou hračku, a napůl zvědavě zároveň.
Věděl, že to všechno do zítra zapomene, stejně jako ta druhá potvora na východě, ale byl připraven jí to znovu a znovu vyprávět. Byl to zkrátka jeho osud.
Obejmul ji světlem a snažil se najít všechna nová a neprozkoumaná místa, aby ji na nich polaskal.
A vyprávěl. O zemích za horizontem tmy na východě, o horách i fjordech. O tom, jak vypadají v paprscích jeho záře. I o zvláštních zvířatech a divných lidech se šikmýma očima, které neznala. A ta západní poslouchala, jako už tolikrát předtím. A taky už se tolik netřásla. Ani nepršela. Vstupoval do ní klid. Jako každý večer, každou noc. Poslouchala ho a usínala a s tím, jak usínala, vše zase zapomínala.
Měsíci to nevadilo, byl rád, že ji dneska zvládnul. Že se to obešlo jenom s trochou deště a přílivem. Západní polokoule spala, a tak to bylo správně. Každá slušná Země přeci v noci spí. Měsíc si ji zálibně prohlížel.
„Stárne,“ pomyslel si, ale je to furt ta nejhezčí holka ve Vesmíru.
„Tak už běž, šup, šup,“ vytrhl ho ze snění známý hlas.
Sluníčko vstupovalo na scénu. Z hlediska distribuce záření mu nebylo možno konkurovat. Bylo nutno vyklidit pole.
Měsíc se s tou západní rozloučil několika slábnoucími paprsky, pohladil ji po Španělsku a plynule přešel ke své druhé, stejně velké lásce na východě.
„Hmmmm, pěkně to s ní dneska skoulel,“ řekl si pro sebe Vesmír, když dokoukal další díl své telenovely a těšil se na pokračování. A měl na co. Východní polokoule si totiž, co se temperamentu týče, s její západní sestřičkou moc nezadala. Spíš naopak. Vysoce ji předčívala, čemuž odpovídal i zvýšený počet zemětřesení.
„Tak se ukaž, Romeo! Dneska je pěkně napružená,“ těšil se Vesmír, pohodlně se usadil a dal se do sledování.
„Ahoj miláčku, už jsem doma.“
„To je dost, že jdeš, už je skoro tma!“
