„Kam jsem se to zase přihlásila?!“ nadávám si v duchu.
Vlastně mi hlavou probleskne myšlenka, že to fakt nedám! Ty týdny tréninku jakoby úplně přebila nervozita a včerejší nevyspání… Předběhne mě nevábně vonící chlap, to už je na mě vážně moc: „vzchop se!“
Desátý kilometr. Dlouhonohá fitneska v upnutém růžovém tričku s dokonalou manikúrou, která mě ladným skokem předběhla na pátém kilometru právě zvrací v příkopu vedle trati. Tak to bude ještě zábava, říkám si.
Hlavou mi běží minulý týden: stres v práci, každodenní rutina, vyzvednout děti ve škole, nákupy, víkendové rozvážení na kroužky… a najednou vymeteno, jen pravá – levá, pravá – levá… Ha, dvacátý kilometr, další občerstvovačka, asi bych si měla dát něco k jídlu. Zhltnu banán, a i když jsem to předtím necítila, měla jsem opravdu hlad. Dostávám novou energii do žil a jedu jak tryskomyš: pravá – levá, pravá – levá...
Třicátý kilometr – všude píšou, že je to ta bájná maratónská zeď. To teda! Jestli se teď zastavím, tak už se nerozběhnu. Nohy mám jak z olova a v hlavě mi hučí jak v úlu. Hrozně moc chci myslet na něco pozitivního, ale nedokážu se namotivovat, všechno špatně. Zahlédnu v davu u trati holku, která je podobná mojí Lucce. Ne, to není možný, to JE Lucka! Vždyť chtěla místo nudného fandění mamince jet s kamarády do aquaparku, večer jsme se kvůli tomu pohádaly jak koně! Slyším jí jako ve snu, z velké dálky. Vřeští jak pominutá: “mamiiii, jedu, jedu, makeeeej“. Vyhrabu poslední zbytky sil na náznak úsměvu a mávnutí rukou a najednou vím, že na to mám. Všechno je to v hlavě, mají pravdu, ty internety...
Tak ne. Vše co následuje po čtyřicátém kilometru je tak nějak navíc. Mám černo před očima a zpětně si vůbec nedokážu vybavit, jak jsem ty poslední dva kilometry doběhla. Mám halucinace nebo vážně slyším houkání sanitek? Jak v deliriu vidím, jak nakládají na nosítka postaršího pána, který vypadá, že prodělává právě infarkt myokardu. Probůh, doufám, že ne. Asi taky nevypadám jak ty běžkyně na billboardech. Pořadatel u trati na mě volá, jestli jsem v pohodě. Zvednu palec a říkám si, že ty dva kilometry snad nikdy neskončí!
Jsem v cíli. Přiblble se usmívám, určitě si o mě všichni říkají, že jsem naprosto trhlá nebo sjetá. I když, jak tak procházím naši stověžatou matičkou směrem na Můstek na sraz se svým fan klubem, říkám si, že těch sjetých potrhel se mnou běželo ten maraton víc.
