Jsem na dně se silami, nohy bolí, kolena se už dávno přestala ohýbat a hlava se chce rozskočit.
„Mami, co je, jdeš už“
„Vteřinku, jen si trochu odpočinu...“
Ještě za tmy jsme stáli na jižní hraně Grand Canyonu.
Byla zima, foukal ledový vítr. Pomalu se začalo rozednívat a my jsme začali sestupovat po South Kaibab Trail.
Východ slunce ozářil rudé skály okolo a já jsem se cítila jako uprostřed plápolajícího ohně. Vidím stezku, která se vine jako had dolů a dolů. Na stezce v hloubce pode mnou se pohybují malé postavičky – moji synové.
Ve výšce krouží orel. Užívám si tu samotu.
Charakter kaňonu se stále mění, skály jsou rudé, žluté a oranžové. Stromy se postupně mění ve sporé keříky a pak už zbývá jen holý kámen. S klesající výškou stoupá teplota a slunce se, zdá se, přibližuje.
A pak přijde tunel ve skále a za ním se otevře výhled na Colorado a poslední úsek trailu. Jsem dole a kluci na mě už hodnou chvíli čekají.
