Špína, zápach, nepořádek. Takhle si asi nikdo Rakousko nepředstavujeme ani v těch nejčernějších představách...
Po maturitě jsem chtěla vycestovat na léto někam do zahraničí a toužila jet na vlastní pěst. Vybrala jsem si práci jako au pair v Rakousku, dokonce v horách, což byl pro mě úplný sen...
Snad jen mě znepokojoval věk dětí. Měla jsem hlídat půlroční dvojčata. Holku a kluka.
Po Skypu s jejich maminkou Tony jsem se ale uklidnila. Ukázala mi na obrazovce celý jejich dům, mimča a ujistila mě, že to určitě zvládnu, že mi bude pomáhat a nenechá mě s nimi nikdy sama.
Tak jsem si nadšeně zabalila krosnu, kolo a batůžek a vydala se na cestu.
Když jsem dorazila po celém dni cestování na místo, na první pohled mě rakouská vesnička okouzlila. Měla na mě čekat na nádraží Tony. Ta mi ale už po cestě psala, že mě vyzvedne její manžel, protože je nemocná. Tak jsem čekala, až se objeví muž, kterého mi popisovala. Ale nikdo nešel. Několikrát jsem Tony volala, ale marně. Nebrala to. Po hodině se konečně objevil muž, který odpovídal jejímu líčení. Neuměl ale ani slovíčko anglicky a já jsem si z němčiny zrovna moc nepamatovala. To mi v té chvíli bylo ale jedno. Hlavně už jsem chtěla být u nich doma a odpočinout si.
Po příjezdu domů jsem byla ale v šoku. Dům vypadal úplně jinak, než mi Tony ukazovala při hovoru přes skype. Tvrdila mi, že tam mají nějaký problém s vodou, a proto se museli na pár dní přesunout sem, do domu svých rodičů.
Připadala jsem si jako ve špatném snu, všude špína, nepříjemný zápach a všudypřítomné špinavé prádlo od miminek. Z mého pokojíčku mě opravdu přecházel zrak.
Litovala jsem, že jsem si nevzala svoje povlečení.
Nezbývalo mi nic jiného, než se jít pořádně vyspat a doufat, že ráno nebude všechno vypadat tak černě. Spánek byl kupodivu dobrý, ale probuzení do reality už horší.
Ráno mi Tony ukázala dvojčata. Měla jsem opravdu rychlokurz, který vypadal nějak takto:
“Ráno je potřeba dvojčata nakrmit, dát jim lahvičky s mlékem a potom počkat, až si odbrknou,” vysvětlila mi s klidným hlasem Tony.
“Ale já to nikdy nedělala, co když to nebudu umět a děti to odemě nebudou chtít?”
“Na tom nic není, určitě to zvládneš. Potom si s nimi budeš hrát, většinou u toho usnou a kolem oběda je zase nakrmíš,” odbyla mě.
“Jak hrát? Co mám s půlročními miminky dělat? Mám jim zpívat nebo na ně prostě jen mluvit?”
“To poznáš podle situace, teď už mě nezdržuj těmito otázkami. Potom je uspíš a po spánku příjde zase krmení. Hlavně je nenech spát moc dlouho, aby potom usnuly i večer.”
V hlavě jsem měla spoustu otázek: “Jak, sakra, poznám, co je moc dlouho a co moc málo?”
Ale to už mi Tony oznámila, že si musí jet něco zařídit, a nechala mě s dvojčaty úplně sama. Nechápala jsem, jak mě, absolutně nezkušenou cizí holku, může nechat se svým pokladem.
Takhle však probíhal každý další den. Tony se vracela jen málo kdy. Stěhování do domu, který mi ukazovala přes Skype se samozřejmě nekonalo.
Když jsem se chtěla bavit o penězích, tak na to nikdy nebyl čas. Jídlo jsem si taky musela nakupovat sama, protože doma absolutně nic neměli.
Nad vodou mě držela pouze příroda kolem a sem tam volné odpoledne, které jsem mohla využít na poznávání okolí. Po návratu zpátky domů mě ale vždycky euforie z přírody rychle přešla. Takto jsem to vydržela čtrnáct dní.
Ale co je moc, to je moc. Nakonec mi dala 50 euro, což mi nestačilo ani na výdaje za jídlo, ale to mi bylo v té chvíli jedno. Už jsem hlavně chtěla být z tohoto špatného snu doma.
Tento výlet byl pro mě velkou zkušeností a zároveň poučením, že si informace musím daleko více prověřovat.
Původní verze:
Jsou tomu dva roky, kdy mě po maturitě napadla myšlenka vycestovat na léto někam do zahraničí. Nejlepší volbou pro mě bylo hlídání dětí, už jsem s tím měla nějaké zkušenosti a navíc jsem měla spoustu dobrých recenzí od kamarádek, které už jako au pair několikrát vycestovali. Nic mi tedy nebránilo v tom, najít si rodinu a odjet pryč. Pár dní mi zabralo, než jsem si našla vhodnou rodinu. Nejvíce rozhodující pro mě bylo místo a věk dětí. Nakonec jsem si vybrala rodinu v Rakousku, dokonce v horách, což byl pro mě úplný sen. Jediný háček pro mě byl právě věk dětí. Byly to půlroční dvojčata. Holka a kluk. Po skypu s jejich maminkou (Tony) jsem se ale uklidnila. Ukázala mi celý jejich dům, mimča a ujistila mě, že to určitě zvládnu, že mi bude pomáhat a nenechá mě s nimi nikdy sama. Tak jsem si nadšeně zabalila krosnu, kolo a batůžek a vyrazila jsem na vlak. Už cesta vlakem byla komická, tolik zavazadel, jako jsem měla já, tam nikdo neměl. Když jsem seděla ve vlaku, začala jsem být lehce nervózní, jestli všechno klapne jak má, jestli zvládnu všechny věci přesunout, čekal mě totiž jeden přestup, jestli najdu ten správný vlak, a hlavně abychom neměli zpoždění, protože vlaky na sebe téměř navazovaly. Nakonec mi vše vyšlo na minutu přesně a po celém dni cestování jsem konečně dorazila na místo. Když jsem vystoupila z vlaku, na první pohled mě horská vesnice okouzila. Měla mě vyzvednout Tony, ta mi ale už po cestě psala, že mě vyzvedne její manžel, protože je nemocná. Tak jsem čekala, až se objeví muž, kterého mi popisovala. Ani po půl hodině čekání ale nikdo nepřišel. Ne jen, že jsem byla po celém dni hladová, ale taky už značně nervózní, co se děje. Několikrát jsem jí volala, ale nikdo se neozýval. Po hodinovém čekání se nakonec objevil muž, který jejímu popisu vyhovoval. Neuměl ale ani slovíčko anglicky a já si z němčiny zrovna moc nepamatovala. To mi v té chvíli bylo ale jedno. Hlavně už jsem chtěla být u nich doma a odpočinout si. Po příjezdu domů jsem byla ale v šoku. Dům vypadal úplně jinak, než mi Tony ukazovala při hovoru přes skype. Tvrdila mi, že tam mají nějaký problém s vodou a proto se museli na pár dní přesunout sem, do domu svých rodičů, než se voda zpraví. Připadala jsem si jako ve špatném snu, všude špína, nepříjemný zápach a všudypřítomné špinavé prádlo od miminek. Z mého pokojíčku mě opravdu přecházel zrak. Litovala jsem, že jsem si raději nevzala o pár triček míň a místo toho svoje povlečení. Nezbývalo mi nic jiného, než se jít pořádně vyspat a doufat, že ráno nebude všechno vypadat tak černě. Spánek byl kupodivu dobrý, ale probuzení do reality už horší. Realita dne byla ještě strašlivější než večer. Ráno mi ukázala dvojčata. Měla jsem opravdu rychlokurz. Po hodině mi řekla, že si musí jet něco zařídit a nechala mě s nimi sama. Nechápala jsem, jak mě, absolutně nezkušenou cizí holku, může nechat se svým pokladem. Děti byly naštěstí hodné. Téměř neplakaly. Měla jsem pocit, že jsou rády, že jim někdo dělá společnost. Takhle probíhal každý den, Tony se vracela jen málo kdy. Stěhování do domu, který mi ukazovala přes skype se samozřejmě nekonalo. Když jsem se chtěla bavit o penězích, tak na to nikdy nebyl čas. Jídlo jsem si taky musela nakupovat sama, protože doma absolutně nic neměli. Nad vodou mě držela příroda kolem mě a sem tam volné odpoledne, které jsem mohla využít na poznávání okolí. Po návratu zpátky domů mě ale vždycky euforie z přírody rychle přešla. Takto jsem to vydržela čtrnáct dní. Ale co je moc, to je moc. Dala mi 50 euro, což mi nestačilo ani na výdaje za jídlo, ale to mi bylo v té chvíli jedno. Už jsem hlavně chtěla být z tohoto špatného snu doma. Tento výlet byl pro mě velkou zkušeností a zároveň poučením, že si informace musím daleko více přověřovat.
