Ležím ve spacáku s kyslíkovou maskou na obličeji.4.250 metrů nad mořem.
Tibet, Indie, moje vysněné místo.
Žárovka u stropu poblikává a stanové plátno se prohýbá pod poryvy větru. Do rána a do odjezdu do nižší nadmořské výšky zbývá ještě osm hodin a mých současných dvacet minut na kyslíku se děsivě rychle krátí.
Dýchám, dýchám do zásoby, dýchám jako o život tak hluboce jako nikdy dřív. Po chvíli se nade mě nakloní Adžik, náš průvodce po Himalájích, a masku mi jemně sundává.
Přichází děsivých třicet minut, kdy musím dýchat bez podpory. Prý aby se tělo mohlo aklimatizovat na nadmořskou výšku. Zoufale zírám na vzdalující se kyslík a začínám v panice prudce lapat po dechu.
„Keep calm, slowly breathe in and slowly breath out,“ šeptá mi znovu a znovu Adžik.
Necítím nohy! Nejde s nimi pohnout. Ruce mě studí a brní, v hrudníku bodá a pálí. V hlavě mi hučí a mozek se houpe, jako by byl v nálevu.
Umřu tady!
Tak urputně hltám vzduch, že výsledkem je jen zvracení a pláč. Dostávám kyslík dříve a na delší čas. Díkybohu! Snažím se dýchat klidněji a připravit se na další etapu s minimem kyslíku. Zavřít oči a spát ale tvrdošíjně odmítám. Když usnu, přestanu dýchat!
Těkám vyplašeně očima po stanu. Adžik podřimuje v lotosovém sedu vedle mojí postele a okolo na zemi pospává skupinka přátel, kteří se rozhodli tu se mnou nocovat.
Za ruku mě drží kamarádka Míša, převzala štafetu ve bdění po Adžikovi.
Je čas se napít. Obtížně zvedám hlavu a žaludek mám stažený strachem. Míša mě musí podpírat a vodu mi dávat po lžičkách.
Osm lžiček!
Myšlenky mi těkají a snažím se vzpomenout, co se vlastně stalo. Vše je v útržcích a v mlze.
Kolaps při přejezdu horského sedla, vyšetření na vojenské základně, další kolaps v kempu. Kusy dne chybí a detaily mi unikají.
Děsí mě to, nikdy v životě jsem „okno“ neměla.
Dvacet minut je pryč a já se zoufale pokouším kopírovat Míšu.
„Nádech, výdech, nádech, výdech,“ šeptá mi a naznačuje, co mám přesně dělat.
Připadám si najednou jako malé dítě závislé na dospělých okolo. Upřeně se dívám Míše do očí a držím se jich pohledem. Nejprve oči Adžika, teď Míši. Oční kontakt se pro mě stal pomyslným lanem, co mě pevně poutá k životu.
„You are strong, everything is gonna be OK!“ doznívají ke mně v duchu Adžikova slova.
Vteřiny uvolnění a zklidnění přesto střídají další záchvaty úzkosti, pláče a dušení se. Zběsilé a přerývané dýchání způsobuje, že mozek začíná bláznit. Říkám nesmysly, chvílemi jakoby opouštím své tělo, mluvím v duchu se svými nejbližšími v Praze a smlouvám s Bohem, Buddhou a Vesmírem o život.
Až do čtvrté ranní se opakují chvíle s kyslíkem a bez něj, chvíle zklidnění a chvíle hrůzy.
S blížícím se ránem ale téměř nepozorovaně začínám opravdu přivykat nadmořské výšce a lépe dýchám i bez kyslíkové bomby. Přemáhá mě obrovské vyčerpání a upadám i přes veškerou snahu zůstat vzhůru do horečnatého spánku …
O devět hodin později, po lékařské prohlídce a doplnění tekutin v místní nemocnici a po úspěšném sestoupení do „nížiny“ 3.300 metrů nad mořem jsem již schopná sama dýchat a s oporou chodit.
Poslední večer před odletem trávím s českými i himalájskými přáteli v domě našeho učitele buddhismu a všechno je jako dřív. Nikdo se k prožité noci nahlas nevrací. Co jsme společně zažili, nejde vložit do slov. Mlčky usrkávám horký čaj a ona noc ve stanu uprostřed Himálají jakoby se vůbec nestala...
Původní verze:
Noc s dechem a bez dechu
Ležím ve spacáku s kyslíkovou maskou na obličeji a pozoruji plátno stanu nad sebou. Nevšimla jsem si nejdříve kvůli prudkému větru, který se do něj stále opírá, že jsou na něm natištěné docela malé fialové kytičky. Hlavou mi běží, jak je to na Tibet atypická výzdoba. Koneckonců bychom takovou květenu ve 4.250 metrů nad mořem, kde jsou okolo jen kameny a dřeviny, marně hledali. Uprostřed “stropu” se houpe holá žárovka a poblikává pod vlivem nestabilního přívodu elektřiny a větru. Přesto je tento malý stanový kemp nejvíc exkluzivním ubytováním, jaké jsem v Indii zatím zažila: postel, evropský záchod, sprcha, elektřina, čili místo počítající s turisty, kteří sem jezdí za barvami a majestátností Pangong Lake, nejvýše položeného jezera v Himalájích. Ale to nejcennější mi tu chybí: dostatek kyslíku...
Je teprve něco před půlnocí, do rána a do času možného odjezdu do nižší nadmořské výšky zbývá ještě osm hodin, a můj další dvacetiminutový čas, kdy mohu dýchat s kyslíkovou maskou, se děsivě rychle krátí. Kyslík je silný a kvalitní, bombu nám na noc půjčili vojáci na základně poblíž. Kdybych se nedusila a již po kolikáté nekolabovala, byl by to zážitek na celý život, dostat se na jinak pro cizince (a pro ženy) přísně uzavřenou vojenskou základnu, která chrání severní část Indie před útoky jak ze strany Pákistánu, tak ze strany Číny. Jindy bych si řekla, jak je to vzrušující, ale dnes mě z celé základny zajímala jen pomoc při vysokohorské nemoci a přívod kyslíku. Vzpomínky na vstřícnou pomoc vojáků mi rozostřuje uplynutí dvaceti minut s kyslíkovou maskou, kterou mi Adžik, náš indický průvodce a žák našeho buddhistického učitele meditace, jemně sundává. Dalších třicet minut mám dýchat bez masky, aby tělo mělo přes noc možnost se alespoň v rámci možností aklimatizovat na nadmořskou výšku. Místo toho, abych bez masky pomalu a klidně dýchala, začínám pokaždé panicky lapat po dechu, protože mám pocit, že se udusím. Necítím ruce a nohy, nejde s nimi pohnout a jsem vděčná, když alespoň chvílemi zabrní a já vím, že je ještě „mám“. Hrudník mě bolí od křečovitého sevření a v hlavě mám rozostřeno, děs a blouzním. „Keep calm, slowly breathe in and slowly breath out“, šeptá mi znovu a znovu Adžik. Vždyť přesně to jsem se učila před pár dny na kurzu meditace, soustřeď se, jen se prostě soustřeď! Začínám dýchat klidněji, ale odmítám zavřít oči a usnout, protože mám utkvělou představu, že když usnu, dech se zastaví. Myslím na Adžika a na to, jak mu jsem vděčná. Je velmi mladý kluk, kolem devatenácti let, který nikdy neopustil indický Ladakh, a jeho sen je studium Buddhismu a pobyt v klášteře. Strávil s námi celý kurz buddhismu v Dhamma House a všechny další dny v místní komunitě, na cestách po klášterech a všech slovy nepopsatelných duchovních místech indického Tibetu. A teď na něm visí můj dech a život. Jak symbolické. Visím v průběhu noci opakovaně pohledem na jeho očích a snažím se nabýt klidu. „You are strong, everything is gonna be OK!“, doznívají ke mně Adžikova slova plná důvěry a jistoty. Vteřiny uvolnění se a zklidnění ale střídají nadále záchvaty úzkosti a hrůzy¸ které ještě víc prohlubují fyzické příznaky vysokohorské nemoci. Vlivem urputného lapání po vzduchu, když dýchám bez masky, a vlivem následné hyperventilace kyslíku z bomby začíná mozek fungovat jinak, než jsem kdy zažila. Říkám nesmysly, chvílemi jakoby opouštím své tělo, mluvím v duchu se svými nejbližšími v Praze, probíhají mi hlavou myšlenky na to, co jsem měla v životě udělat jinak a také na to, jak teď vystavuji riziku a strachu skupinu lidí, kteří jsou tu se mnou.
Je kolem třetí hodiny ranní a já opět těkám očima po stanu a dívám se na moje přátele, kteří se rozhodli zůstat tu se mnou celou noc. Většina z nich konečně usnula. Vedle postele v lotosovém sedu podřimuje Adžik, který mě s železnou pravidelností zásobuje kyslíkem a zklidňujícími větami. Kousek dál podél postele spí Petr, mladý muž, který je IT specialistou ve volném čase překonávajícím všechny možné i nemožné fyzické rekordy a krom toho je skautem tělem i duší. Dnes v noci nenaplňuje prostor okolo sebe břitkým humorem a zábavnými příhodami, ale poprvé vidím jeho vážnou tvář a jsem mu nesmírně vděčná, že mě dokáže kamkoli odnést, a to včetně toalety. U mých nohou v posteli vyčerpáním a velkým
strachem o mě usnula tvrdě už i moje nejlepší kamarádka Bára, se kterou se známe přes třicet let a se kterou jsme se do Tibetu nadšeně vydaly. Hned vedle mě se mnou bdí a drží mě za ruku naše česká průvodkyně Míša, se kterou jsme našly během cest po Tibetu mnoho společného a potkaly se v podobném pohledu na svět a v myšlení na stejné vlně. Míša je průvodkyní zejména po Vietnamu, dříve vystudovala psychologii a psychoterapii stejně jako já a pracovala v neziskovém sektoru, jehož já jsem součástí i nyní. Dokázala ve svém životě mnohé změnit a pustit se na svou životní cestu, za což si jí velmi vážím.
Až do čtvrté ranní se opakují chvíle s kyslíkem a bez něj, chvíle zklidnění a chvíle pláče, paniky a sebelítosti, procházím úvahami o smrti a o tom, že mi přestane fungovat mozek a udusím se, tady během své vysněné cesty do Tibetu, domova buddhismu, u jezera Pangong Lake, které jsem tak zarputile chtěla vidět, i když se příznaky vysokohorské nemoci projevily už v posledních dnech. Po celou dobu hledám oční kontakt s Adžikem a Míšou, těkám očima mezi nimi, snad jako bych si byla jistá, že když já uvidím je, oni uvidí mě a nezmizím ze světa. Míšu ke vší absurdnosti přerývanými větami instruuji, co má komu doma vzkázat a co komu odkazuji za věci. Její trpělivost a pocit bezpečí, který okolo sebe šíří, je v tu noc jednou z mých záchran. S blížícím se ránem ale téměř nepozorovaně začínám opravdu přivykat nadmořské výšce, lépe dýchám i bez kyslíkové bomby, panika ztěžující celou situaci pomalu ustupuje. Přemáhá mě vyčerpání a dehydratace a upadám i přes veškerou snahu zůstat vzhůru do horečnatého spánku …
O devět hodin později, po lékařské prohlídce a doplnění tekutin v místní nemocnici a po úspěšném sestoupení naším minibusem do „nížiny“ 3.300 metrů nad mořem, jsem již schopná sama dýchat, s oporou chodit a užívám si bezpečí „domova“ v Dhamma House. Ještě naposledy před zítřejším odletem sedím vděčná za život v kruhu svých přátel spolucestovatelů, našich hostitelů – buddhistického učitele Viveka a jeho krásné ženy Ant – a dalších ladackých přátel. Komunikace v angličtině živě běží, popíjíme místní sladký černý čaj a všechno je jako dříve. Ona noc ve stanu u Pangong Lake jakoby se vůbec nestala. Nikdo se k ní nahlas nevracíme, jako bychom navzájem věděli o přetrvávajících rozjitřených emocích toho druhého a o tom, že jsme společně zažili něco tak silného, že není možné to vložit do slov. A tak jen mlčky usrkávám horký čaj, pozoruji tváře a oči lidí okolo a pociťuji pokoru k životu a smrti. Už teď s jistotou vím, že každý den, každý zážitek a každý člověk zde v Malém Tibetu ve mně zanechají svůj otisk a že ona noc v Himalájích, prožitá „s dechem a bez dechu“, toho v mém životě ještě mnoho změní…
