Všude ze mě vedou nějaké hadičky.
Na sále je živo. Kde se tu najednou vzalo tolik lidí? Všichni pobíhají sem a tam, stále něco nosí. To, že jsem celá nahá a pouze na hlavě mám slušivou zelenou čapku, už neřeším. Tak se podívejte, no! Nikdo se ani nekoukne. Další nahá žena s velkým břichem. Rutina.
„Je vám dobře, tatínku?“
„Ne, nebojte, já jsem takhle zelený od přírody.“
„Tak dobře. Ale kdyby přeci, tak křičte!“
Nakonec přese mne hodí nějaké prostěradlo a pod prsa mi postaví plentu, abych neviděla na své břicho a dál... tedy hlavně aby manžel tam neviděl. Nevypadá nejlíp, ještě kdyby omdlel, to by jim tu tak chybělo. Sedí vedle mé hlavy, nesvůj, bezradný, tváří se jako borec, ale poznám na něm, že je úplně mimo, spíš k ničemu.
„Tak mi polož aspoň ruku na čelo,“ říkám mu, aby se necítil tak blbě. Ruce má jak kus ledu, jako vždycky, když je nervózní.
„No vidíš, to je super, krásně mě chladíš.“
Usměje se, ale moc mu to nepomáhá.
Sál je celý vykachlíčkovaný, na vysokém stropě zářivky, ze kterých visí chomáče prachu. Tomu říkám sterilní prostředí!
Přichází doktor, pouští si hudbu k práci – tak ono to není jen v amerických filmech, ale už i u nás, jo? Hustý! A rodíme…
„Cítíte tohle?“
„Ne.“
„A tohle?“
„Taky ne.“
„Tak dobrý! Sestro, začínáme!“
Ležím a od pasu dolů nic necítím. Tedy jen zvláštní tlak, který je postupně silnější a silnější, až mám pocit, že spadnu z toho proklatě úzkého operačního stolu. Cloumají se mnou ze strany na stranu, mám dojem, že ze mne vyndají snad všechny vnitřnosti. Je slyšet, jak se doktor snaží, přes plentu nic nevidím, ale přijde mi to jak pohádka o řepě – a tahali a tahali… až je slyšet pláč. Tedy spíš křik. Ten nejkrásnější křik v životě.
Křik naší holčičky.
Původní verze:
Můj nejzajímavější zážitek
„Je Vám dobře, tatínku? Neomdlíte?“
„Ne, nebojte, já jsem takhle zelený od přírody.“
„Tak dobře. Ale kdyby přeci, tak křičte!“
Ležím už pár minut na operačním stole jako Ježíš na kříži. Stůl je nějaký úzký, snad z něj nespadnu. Jak to asi dělají ženy, které jsou korpulentnější než já? Všude ze mě vedou nějaké hadičky. Na sále je živo. Kde se tu najednou vzalo tolik lidí? Všichni pobíhají sem a tam, stále něco nosí. Tolik lidí a tolik práce? To, že jsem celá nahá a pouze na hlavě mám slušivou zelenou čapku, už neřeším. Tak se podívejte, no! Nikdo se ani nekoukne. Další nahá žena s velkým břichem. Rutina.
Nakonec přeze mne hodí nějaké prostěradlo a pod prsa mi postaví plentu, abych neviděla na své břicho a dál. Tedy hlavně aby manžel tam neviděl. Nevypadá nejlíp, ještě kdyby omdlel, to by jim tu tak chybělo. Sedí vedle mé hlavy, nesvůj, bezradný, tváří se jako borec, ale poznám na něm, že je úplně mimo, spíš k ničemu. „Tak mi polož aspoň ruku na čelo!“, říkám mu, aby se necítil tak blbě. Ruce má jak kus ledu, jako vždycky, když je nervózní. „No vidíš, to je super, krásně mě chladíš.“ Usměje se, ale moc mu to nepomáhá.
Sál je celý vykachličkovaný, na vysokém stropě zářivky, ze kterých visí chomáče prachu. Tomu říkám sterilní prostředí. Přichází doktor, pouští si hudbu k práci – tak ono to není jen v amerických filmech, ale už i u nás, jo? Hustý! A rodíme…
„Cítíte tohle?“
„Ne.“
„A tohle?“
„Taky ne.“
„Tak dobrý! Sestro, začínáme!“
Ležím a od pasu dolů nic necítím. Tedy jen zvláštní tlak, který je postupně silnější a silnější, až mám pocit, že spadnu z toho proklatě úzkého operačního stolu. Cloumají se mnou ze strany na stranu, mám dojem, že ze mne vyndají snad všechny vnitřnosti. Je slyšet, jak se doktor snaží, přes plentu nic nevidím, ale přijde mi to jak pohádka o řepě – a tahali a tahali…až je slyšet pláč. Tedy spíš křik. Ten nejkrásnější křik v životě. Křik naší holčičky. To znamená, že je zdravá, říkám si. A po tváři se mi koulí slzy. Rychle ji zabalí do pleny a nesou mi ji ukázat. Sestra mi uvolní jednu ruku, abych ji mohla pohladit a drží zabalený uzlíček štěstí u mé hlavy. Hladím ji a říkám: „Lucinko, to jsem já tvoje maminka! Vítej na světě, miláčku!“
A v tu chvíli je ticho, žádný křik, žádný pláč, jen krásně otevřená očička. Všichni koukají, jak jsem to udělala. Ale to není kouzlo. To se jen vyplatilo to, jak jsem si od doby, co jsem zjistila, že jsem těhotná, se svým děťátkem povídala. Proto jsem chtěla vědět pohlaví dítěte co nejdřív, abych ho mohla oslovovat jménem. A Lucinka mě prostě jen poznala po hlase a po čichu.
„Ano, tohle je moje maminka, ta, co si se mnou tak dlouho povídala, zpívala mi a hladila své bříško a říkala mi, jak moc se na mě těší. A s ní už teď budu navždy. A ten zelený pán s tou studenou rukou bude asi tatínek. Tak dobrý, tohle je asi ten svět, o kterém maminka pořád mluvila. A okamžik, na který nikdo z nás už nikdy nezapomene. Pouze maminka si ho ještě dvakrát zopakuje s mými sourozenci.“
