„Dědo?“ „Co potřebuješ?“
„Ty píšeš pořád pro dospěláky a pro nás děti jsi ještě nic nenapsal.“
„A co si představuješ, že bych měl pro vás napsat?“
„No, třeba něco legračního nebo zajímavého, zkrátka něco pro nás děti! A já už to mám. Napiš pohádky, které ještě nikdo nezná.“
„Prosím tě, to není jen tak jednoduché napsat úplně novou pohádku. Víš sám, že těch už přede mnou napsali fůru Němcová, Erben nebo Drda. Ale jak tak nad tím přemýšlím, tak jedno řešení bych viděl.“
„A jaké, mám hádat?“
„Můžeš, ale to bys asi neuhodl. Vzpomínáš, jak jsme byli loni v létě na tom zámku, kde byly ty sochy?“
„Jó, vzpomínám na tu sochu s obžerstvím! Myslím, že se jmenoval jako uhlí nebo koks.“
„Jsi trošku vedle, ale i blízko. Ten zámek se jmenoval Kuks a ty sochy tam vytvořil Matyáš Braun a představují sedm smrtelných hříchů a také lidské ctnosti. A já se pokusím, aby mi ty sochy při psaní pohádek pomáhaly.“
„Teda dědo, to je hustý! Už se těším, jak řeknu kámošům ve škole, v čem jedeš!“
A tak jsem napsal knížku pod názvem „Pohádky nejen pro děti.“
