Vinou těžké mozkové obrny jsem totiž od narození upoután na vozík.
Chtěl bych začít trochu cestovat, sportovat, fotit a fandit svým oblíbeným fotbalovým a hokejovým týmům. Co mi v tom brání?
Už několik let se snažím najít dobrovolníka nebo asistenta, abych se mohl v rámci možností osamostatnit. Nechci se pořád držet máminy sukně, věčně tady nebude a měl bych si začít zvykat na život bez ní.
Mamka má o mém budoucím životě jinou představu. Chce pro mě najít nějaké zařízení s volnějším režimem, abych mohl s asistentem na celý den ven, ale aby tam byla noční služba pro případ, že bych něco potřeboval. Mě ovšem děsí, že bych měl žít s několika dalšími mně podobnými lidmi v budově o několika pokojích, oddělených sádrokartonem.
Možná jsem naivní, ale chtěl bych zůstat mezi vámi, zdravými. Nejlépe v bytě nebo domě v Olomouci s vlastní rodinou a s tím, že bych si platil asistenta jen po dobu, co by byla má přítelkyně v práci nebo s kamarádkami.
Vím, že na celodenní služby by mi finance nestačily. I proto jsem neustále na seznamkách. Pořád totiž doufám, že najdu spřízněnou duši, která mi pomůže splnit můj sen o relativně normálním životě. Ale obávám se, že dopadnu tak, jak to vidí mamka. Možná ještě hůř…
Nejsmutnější na tom všem je, že mi zatím nepomohly ani organizace, co se asistenčními službami zabývají. Prý nemají dost lidí. Z jedné z nich mi po dvou letech marného čekání zavolali a poté poslali i mail, že pro mě někoho mají, ale hovor jsem bohužel nepřijal kvůli slabé baterii a mail jsem prostě nějak přehlédl a našel ho až o pár měsíců později. To už si ale mysleli, že jsem ztratil zájem a vyškrtli mě z pořadníku, což mi přijde poněkud unáhlené.
Olomoucké organizace jsem oslovil dvě, jednu docela nedávno. Ta mi ještě ani neodpověděla a druhá mi sdělila, že když nebydlím v Olomouci, tak mám smůlu. Zkusil jsem i příbuzné a studenty, ale prý nemají čas. Do toho přišla mámina nemoc, babička měla mrtvici, teta zemřela. Už opravdu nevím, na koho se obrátit, abych mohl na pár hodin nebo dní vypadnout z domu.
My, vozíčkáři, můžeme mít jakékoliv touhy a přání, ale pokud nám nikdo ze zdravých nepomůže, jsou nám k ničemu. Kladu si také otázku, jaký úkol na této planetě mají lidé jako já, když nemohou mít ani část toho, co mají zdraví. Bůh přece nedělá nic jen tak, nebo snad ano?!
Dana Emingerová, která vede kurzy tvůrčího psaní, mě učí alespoň na dálku lépe psát. Možná by mi hodně lidí pomoct chtělo, ale bojí se. Když tohle vím, vkrádá se do mě myšlenka mé zbytečnosti na tomto světě.
Čím dál víc si uvědomuji, že až nadejde můj čas, chtěl bych dožít zcela izolován od dnešního světa. Nevím, jestli to bude možné, ale rád bych mé poslední roky, dny a hodiny tady na Zemi strávil v klášteře.
Ticho, klid, magická až nadpozemská atmosféra a lidé, kteří se rozhodli žít život středověkých mnichů. V celibátu, bez tělesných slastí a radostí, v duchovním rozjímání, mimo dnešní technický svět.
Snad se mi v životě povede aspoň tohle…
