„Dnes má nebe šedou barvu, mraky jsou těžké a nesou k nám sníh.“„Jak to můžeš vědět?“
„Protože fouká studený vítr a necítím slunce. Pokud by mraky nesly déšť, bylo by o trochu tepleji.“
„Ty jo! Opravdu, nebe vypadá jako cín a začínají padat vločky sněhu!“
„Já vím. Až toho sněhu bude víc, kolem dokola se rozlehne ticho. Sníh padá vždy tiše, proto slyším jen ticho; déšť dává o sobě vědět hlasitěji.“ „Uhádneš, co teď dělám?“
„Děláš opičky, protože si myslíš, že tě stejně neuvidím. Omyl kamaráde, vidím víc, než bys chtěl.“
„Ondro, a co ještě poznáš? Barvu a velikost věci či člověka? A jak vůbec ovládáš pohyb v našem šíleném městě? A proč se vždy usmíváš, jakoby ti nic nechybělo? Vždyť přece od narození nic nevidíš!“
„Co je na tom divného? Jen koncentruji jiné smysly. Pozor! Blížíme se k cestě. Mám pravdu?“
„Aha.“
„Svítí červená.”
„Jak jsi to poznal?“
„Jo jo, ty trdlo makové. Ještě jedou auta, na přechodu stojí hodně lidí. Vedle nás stojí žena, hezky voní a z druhé strany chlap, kouří a je cítit lakem, asi natěrač. Teď je zelená, s námi přechází cestu několik mladých žen, slyším podpatky, a jedna stařenka – ta jde pomalu a k jejím krokům se připojila hůlka. A ten co kouřil, je velký a tlustý, má pivní břicho, poznám to podle jeho chůze a dechu.“
„Žasnu! Já si jich vůbec nevšiml. A kdyby kolem byla tma, propadl bych se strachy. Chápu, že poznáváš vůně a zvuky, ale jak víš, jakou barvu má ta či ona věc, nebo jak velká je ta věc či člověk?“
„To mě naučila babička. Nevím, jak vypadají barvy, ale něco poznám podle vůně a něco podle zvuků, jako například semafor. Vím, jakou barvu má šeřík – bílý voní ostře, fialový trochu jemněji. Růže voní každá jinak, s ní je to těžší. Nejraději mám vůni lípy a jemný šelest jejího listí. Velikost věcí poznám hmatem nebo odrazem zvuků. Babička mi všechno dala a naučila, abych mohl být silný a šťastný. Vždy říkala: Člověk může být postižený fyzicky, ale jeho síla může být uchována v duchu a srdci."
Každý den jsem od Ondry poznával, po cestě do školy a zpět, víc a víc. Začínal jsem vidět a všímat si věcí, které mi dříve byly neznámé. Na čtrnáctiletého kluka byly jeho znalosti ohromné a navíc, nikdy nebyl ukňouraný. Byl pořád veselý, znal spoustu vtipů, různých zajímavostí z vědy a literatury. Až jsem zapomínal, že je můj kamarád slepý. Hodně jsem se od něho naučil, byl můj nejlepší kamarád, a učitel. Jedna příhoda s ním mě ale ohromila nejvíc.
Šli jsme jako obvykle do školy a já si všiml ženy. „Ondro, ta ženská, co nás sleduje skoro každý den, mi leze na nervy. Že bych jí poslal někam?“ „Popiš mi, jak vypadá.”
„No je to taková malá, vyhublá třicetiletá baba.“
„Neříkej jí baba,“ drsně mě okřikl Ondra. Bylo to od něho tak nečekaně ostré, až jsem se zastavil. „Je to má matka.“
Ta informace mě ohromila ještě víc. Oba dva jsme šli nějakou chvíli mlčky. V mé hlavě se hemžily pomstychtivé nápady. Pro ženu, která se zřekla svého syna jen proto, že se narodil slepý… Soucit s ní nemám. A teď, když z něho vyrostl krásný a chytrý kluk, chodí za ním jako žebrák!
„Vím, co se ti honí hlavou,“ ozval se Ondra po chvíli. „Mnoho lidí myslí jako ty.“
Raději jsem teď šel vedle něho mlčky, bál jsem se říct něco nevhodného.
„Byla mladá, můj otec nezvěstný… Ona ještě nevěděla,co má dělat, byla vyděšená. A babička se dodnes cítí před ní provinile, pořád se ptá: Kde jsem udělala chybu?" A nemůže tu chybu najít. A má matka… Ona nežebrá, ona se trestá za svůj čin, nežádá o odpuštění. Ptáš se, proč s ní nepromluvím? Mám strach. Mám strach, že to nezvládnu a řeknu jí něco, na co nemám právo. Ona si myslí, že nevím o její přítomnosti a věří, že přijde na pomoc, kdybych potřeboval. Matka není zlá, prostě je jen ztracená. Nesuď a nebudeš souzen, Michale.“
V duchu jsem Ondrově matce nadával a divil se jeho velkorysosti.
Ptáte se, proč jsem si vzpomněl po mnoha letech na Ondru?
Sedím pod sochou spravedlnosti a nevím, jak se rozhodnout. Podle práva, nebo podle svědomí? Starší pán, který opustil rodinu, chce po dospělém synovi výživné.
„Pane, poznáváte někoho v této místnosti?“
„A proč? Měl bych?“
„A vy, mladý pane?“
„Ne. Ale předpokládám, že ten pán je můj otec.“
„Jste ochoten dobrovolně platit vašemu otci výživné?“
„Proč? Vždyť on nikdy neplatil výživné na mě. Ani ho neznám…“
„Jsem tvůj fotr, ty fracku, a vím, kolik vyděláváš.“
A dál se ten rozhovor odvíjel v podobném duchu.
Můj kamaráde z mládí, Ondro, jak by ses rozhodl ty? Po právu nebo podle svědomí? Poraď...
