Kateřina zrovna vázala kytice do váz dle objednávek zákazníků, když ho zahlédla, jak se blíží k jejímu květinářství. Krásný, prošedivělý chlap v nejlepších letech. „Tak jsem tady zase,“ usmál se na ni.
Květinová vůně se smíchala s jeho vůní Armani.
„Co to bude tenkrát? Narozeniny, jmeniny či snad jiné výročí?“ oplatila mu úsměv.
„Jmeniny,“ odvětil a ukázal na tabuli před prodejničkou, kde bylo křídou napsané pro něj tak vzácné ženské jméno - Karla.
„Tentokrát bych rád třicet rudých růži v černém tubusu. Samozřejmě vás poprosím o malý lísteček. Propisovačku mám,“ vytáhl z náprsní kapsy elegantního parkera.
„Kurýrem na stejné místo i pro stejnou dámu jako obvykle?“ zeptala se Kateřina zbytečně. Věděla již dopředu, jaká bude odpověď.
„Ano, prosím. A stejnou kytici ještě jednou.“
„Tu si budete brát sebou, předpokládám?“
„Jak vy to všechno víte?“ nepřímo ji pochválil.
Zaplatil jako obvykle vysoce nad rámec prodejní ceny. Z kbelíku neuvázaných růží vytáhl jednu a podal ji Kateřině. „Ta je jen pro vás. Děkuji vám za vstřícnost a ochotu,“ rozloučil se a odcházel se zabalenou kytkou. Určitě je to pro nějakou krásnou mladou milenku, pomyslela si Kateřina po jeho odchodu. Ale nač kupuje vždy dvě stejné kytice? A proč k tomu přání nechce přidat nějaké srdce a nikdy se nepodepíše? Tuhle záhadu snad nikdy nerozluštím…. Naštěstí ji z přemítání vytrhl další zákazník. Na předchozího hosta tak v zápalu práce pomalu zapomínala, přímo úměrně se ztrácející se vůni Armaniho.
Karel mezitím očistil hrob své milované ženy. Doprostřed postavil právě donesenou kytku. „Promiň, lásko,“ omluvil se snad již posté. „Snad se ti budou líbit, růže si vždy milovala. Ještě se cestou zastavím v naší oblíbené kavárně na lungo,“ rozloučil se s Eliškou a setřel si slzu. Ta na rozdíl od trýznivého tlaku na hrudi setřít šla.
Osud občas dokáže schválnosti. Třeba když jejich oblíbenou kavárnu postaví naproti květinářství, ze kterého před hodinou odešel. Navíc téměř na dosah od bytu Karliny mámy. Upil z právě doneseného lunga a vrátil se o téměř 35 let zpět.
Viděl se jako mladý vyplašený kluk a ještě teď slyšel své jasné „ano“, které říkal své ženě Elišce. Tolik se milovali, již od patnácti. Plánovali báječnou budoucnost se spoustou dětí. Jako téměř nikomu, ani jim se nevyhnula krize ve vztahu. Tehdy se zapletl se svou kolegyní z práce. Bydlí pořád stejně, na dosah od kavárny. I po létech se za své tehdejší selhání styděl. Byl moc rád, že to neprasklo a kolegyně se záhy zasnoubila a vdala.
Viděl ji občas i s jejím manželem a malou dcerkou Karlou. Docela jí záviděl. I když krizi s Eliškou ustáli a měli krásné manželství, zůstalo bohužel bezdětné. A když si myslel, že je už nic horšího nemůže potkat, osud znovu zasáhl. Na preventivní kontroly Eliška nikdy moc nechodila, a když pak přišla, bylo už pozdě. Příliš pozdě na léčbu, příliš brzy na umírání…
Osud občas dokáže schválnosti.
Seděl tehdy před pěti lety na pracovní schůzce v kavárně. Jeho obchodní partner se na chvíli vzdálil a on nechtěně vyslechl důvěrný rozhovor dvou žen u vedlejšího stolu.
„Myslíš, že to ví?“ zeptala se ta mladší.
„Myslím, že tuší,“ odpověděl povědomý hlas. „Ale nikdy mi nic neřekl. Tu lékařskou zprávu, že je neplodný, jsem vlastně nikdy neměla najít.“
„Nech to plavat,“ řekla mladší. „Je to dobrý muž, má vás rád a vy jeho. Užívejte krásných chvil. On ti dal jistotu, kterou bys nikdy neměla a ty jemu dítě, které by nikdy neměl on. Vše je tak, jak má být.“
„Asi ano,“ vzdychla ta starší s povědomým hlasem. Hlasem Karlovy bývalé milenky.
Karel dopil své lungo.
„Zaplatím,“ zavolal na servírku a vyšel z kavárny.
Právě včas, aby ještě zahlédl, jak kurýr na druhé straně ulice přebírá od prodavačky kytici, aby ji odvezl na tu správnou adresu. Adresu jeho dcery Karly.
Najednou věděl, co má udělat.
„Moment, pane!“ zavolal na kurýra. „Já, já tu kytici předám osobně.“
Byla to poslední myšlenka vyslaná k jeho dceři, než se ze zatáčky vyřítil ten šílený mercedes.
Osud občas dokáže schválnosti.
Hlášení ve večerních regionálních zprávách, na které se vždy díval, o tom, že tragická nehoda byla zapříčiněna nepřizpůsobením rychlosti vozu, už Karel neslyšel.
