První noc na divoko - napsala Barbora Liška

Foto: Barbora Liška

Přijíždíme se západem slunce. Ještě jedna zatáčka, odbočit doprava, a konečně se dozvíme, jestli máme dnes v noci kde spát.
“Tak tomu říkám štěstí začátečníka,” úlevně pronese Marek, když couvá náš šestimetrový domov na poslední volné místo na štěrkovém parkovišti.
Dnes nás čeká první noc v novozélandské divočině. Tedy, při pohledu na počet obytných či méně obytných aut okolo, si moc divoce nepřipadám.
Zato děti se už nemohou dočkat, až je vypustíme z autosedaček na čerstvý vzduch. Vybalování počká, pozdním sluncem zalitá pláž ne. Bílé oblázky nás tlačí do bosých nohou. Studená voda nám omývá kotníky. Ještě nikdy jsme nespali tak blízko oceánu.
Necháme se ohřívat posledními slunečními paprsky dne. Netušíme, jak se nám dnes v noci bude spát. Víme ale, že snídaně na druhé straně světa nám bude určitě chutnat.