Její příjmení si ani nepamatuju, ale její dětství, jednu konkrétní hodinu z jejího dětství si nemůžu vymazat z hlavy.
Šípkovi, tak jim budu říkat, se hádali jako koně. O peníze, o dcery, o výchovu, o politiku, o Slovensko, o nejlepší samoobsluhu i značku zubní pasty.
Šípková v hádkách vyhrávala, hlavně proto, že ona domů peníze nosila. Manžel je jen utrácel. Třeba za žiletky, aby si mohl podřezat žíly, když ho nikdo nemá rád. „Ještě na mě budete vzpomínat, až tu nebudu“. O půl druhé si lehl do vany , pustil si horkou vodu. Jeho manželka byla přesná, věděl, že jezdí s Růženkou každý den autobusem , který ve 13.30 stavěl u nich před domem.
Našla ho přesně tak, jak chtěl, ve vaně plné vody s krví, nebylo poznat, kolik je krve a kolik vody. Ještě žil.
Šípková měla dvě dcery, Růženku a Magdu. Růžence bylo deset, Magdě třináct. Vypadaly ale na osm a patnáct. Růženka měla třicet kilo i s postelí a Magda už dávno nosila podprsenku.
Dva měsíce po krvi ve vaně bylo zase všechno při starém, hádky přecházely jedna ve druhou. „Počkejte, já vám ukážu, teď to vylepším, až mě budeš sundávat, to se strachy zjančíš“. Nachystal si oprátku, pověsil ji na hák od lustru a ve 13.30 si stoupl na židli. Klíče zachrastily v zámku. Odkopl židli.
Růženka vešla do obývacího pokoje. Uviděla tatínka, jak kope nohama a snaží se sundat si oprátku. „Tatínku,“ rozběhla se k němu. Chytila ho za nohy a chtěla ho zvednout, aby se mohl vyprostit. Naříkala a zkoušela to znova a znova , nešlo to ani centimetr. Tatínek už přestal kopat nohama a jen visel, z nohavice mu něco kapalo.
Bylo 13.40. Klíče zachrastily v zámku. Maminka přišla i s kaprem, kterého na rohu koupila.
Bylo 22.prosince.
