Škola života - napsala Katka P.

Byl podzim 1991 a já nastoupila do posledního ročníku gymnázia. Maturita byla za dveřmi. Protože bylo jen krátce po revoluci, pravidla studia se hodně měnila a jako povinná zůstala pouze zkouška z českého jazyka a literatury. S nadšením jsem uvítala možnost zvolit si další maturitní předměty sama - v souladu se zájmy jsem si přidala angličtinu, ruštinu a dějepis.
V rámci přípravy jsem se přihlásila na dějepisný seminář, kde jsme měli postupně probrat odpovědi na všech pětadvacet maturitních otázek.
Profesorka Rychlíková považovala osazenstvo za spolek zasvěcených a neúnavně nás povzbuzovala: „Jsou tu mezi vámi samí jedničkáři, většinou už si to stejně všechno jen opakujete, nemusíte se ničeho bát.“ Nezdržovala se již výkladem klíčových historických událostí, jmen, ani letopočtů. Místo toho nám při něčí náhodné zmínce o Gándhím ukazovala jogínský stoj na hlavě, vysvětlovala, jak se zbavovat různých fobií pomocí hypnózy a také nechala spolužáka Patrika, aby nám celý jeden seminář vyprávěl, co už stihl nastudovat o radikálním islámském hnutí. Většina z nás to vítala, protože odpadlo jakékoliv zkoušení a psaní testů, nebo úkolů. V pololetí jsme všichni dostali za jedna. Zahrnula nás bezmeznou vírou v účinek samostudia, i když žádné neprobíhalo. Šlo to výborně až do konce dubna.
Pak tu ale najednou byl „svatý“ předmaturitní týden. První tři dny jsem jen vyjídala ledničku a opalovala se na zahradě, potom už nervozita rostla a čas se neúprosně krátil.
Přípravu na ruštinu jsem odbyla. Něco jim tam řeknu. Učila jsem se rusky dohromady osm let a nejlíp umím všechno o Leningradu a taky celý Dopis Taťány Oněginovi, tak to musí stačit. Je přece tři roky po Sametu.“
Z češtiny to bude sázka do loterie, pokud se netrefím, nějak se z toho vymluvím. Když se mi povede stočit to na exilovou literaturu, nemůžou to ohodnotit špatně.
Angličtinu a téma My Family umím s přehledem. Když to bude o Londýně, tak ukážu na mapě Hyde Park a Temži. Chodila jsem přece na tu konverzaci s Američankou u nás v kulturním středisku.
Zbývaly tři dny a jako hlavní úkol nastudovat těch 25 otázek z dějepisu. Otevřela jsem velký tlustý sešit ozdobně nadepsaný „Maturitní seminář“ a začala pročítat poznámky na čtverečkovaném papíře. Jednička, tlustě podtržený nadpis „Pravěk“, pak další důležité informace, doba kamenná, lovci, sběrači ... Jedničku ale můžu přeskočit, tu si určitě nevytáhnu. Já si dokonce myslím, že oni ji tam do toho losovacího sáčku s čísly otázek vůbec nedávají.
Došla jsem k nadpisu s číslem 2. „Starověké civilizace“. Také tlustě podtrženo a znovu všechny podrobnosti přes Egypt, pyramidy, antické Řecko a Řím. Neuvěřitelné, jak jsem byla pečlivá. Všechny stránky ze starověku jsem si přečetla dvakrát a zkusila si to nahlas odříkat, docela to šlo.
Skvělé, rychle dál ... a dál už nebylo nic. Další stránka za Římem už byla prázdná. Žádné číslo 3 už v sešitě nebylo. Jenom hrozivá prázdnota mnoha desítek neposaných čtverečkovaných listů. Teprve teď mi to doopravdy došlo. To mám za to. Skončím bez maturity, nejspíš jako prodavačka někde v zelenině. Co jsem si myslela? Cítila jsem se jako nikdy před tím, uboze, naprosto zoufalá, protože si vlastní neschopností během jednoho dne zničím celý zbývající život. Jak se to teď mám tak rychle naučit?
Následujících 48 hodin jsem nespala. Ležela jsem na koberci, pročítala názvy kapitol v knize Dějiny světa v domění, že se mi konečně podaří si zapamatovat, jestli byla dřív válka Severu proti Jihu, nebo Bitva na Bílé hoře. Rodičům jsem se neodvážila nic naznačit, jen jsem přestala mluvit a jíst a oni to brali jako součást soustředěné přípravy na výkon. 

V den maturitní zkoušky jsem oblékla novou bílou halenku a fialovou sukni a vyrazila jsem. Je to horší než cokoliv, co jsem kdy v životě provedla. Jít k maturitě, když neumím vůbec nic, je podvod. Dnes se na to přijde. 

Nedokončím gymnázium, budu jediná z ročníku, koho vyhodí od maturity...

Čekání, až zavolají naši skupinku, losování češtiny, příprava, zkoušení. Potom angličtina. Na ruštině došlo na očekávaný přednes veršů. Jsem jako stroj, skoro nevnímám, co se děje, potím se. Za pár minut budu doživotně vyřízená. Takovou ostudu v rodině jsme ještě neměli a můžu za to já.
Ve zkušební komisi na dějepis naše vedoucí semináře chybí. Při losování otázky se na mě jiná dějepisářka vlídně usmívá, ale já už teď mám v očích slzy a kroutím skloněnou hlavou, abych ji v tichosti upozornila na to, co přijde. Když konečně neochotně sáhnu pravou rukou do sametového sáčku a pomalu vytáhnu první kolečko, kterého jsem se dotkla, neodvážím se na něj podívat. Upustím ho do ruky udivené profesorky a tupě hledím stranou. „Tak, Katko, pojďte. Vylosovala jste si otázku číslo DVĚ. Posaďte se, a v klidu si to připravte.“
Odmaturovala jsem s vyznamenáním a jsem si absolutně jistá, že při maturitní zkoušce vůbec nezáleží na vědomostech. Maturitu za nás totiž skládá vyšší moc.