„Já už to nevydržím. Já už nemůžu, Josífku,“ naříkal Alois Horák. Situace na bojišti byla zoufalá. Šílená hygiena. Jedno oblečení, latríny, žádná voda, choroby. Pohybovat se vysoko v horách v rozmáčených zákopech, plazit se na průzkum, chodit na hlídky, téměř nespat a do toho velitel, kterému říkali Kruťas.
„Vylezu ze zákopů jako Emil a budu mít pokoj,“ hořekoval Alojz.
„Chceš, aby tě rozstříleli, Lojzíku? Teď před koncem?“ uklidňoval spolubojovníka Josef Kamenický. Jenže Lojza byl k nezastavení: „Je ze mě troska, kamaráde. Stýská se mi po Janíkovi, budou mu dva a já ho nevidím vyrůstat.
A co moje Maruška?! Psala, že dřou bídu, jsou nemocní, řádí epidemie chřipky, chybí potraviny... a my se tady plazíme uprostřed zimy v bahně, zatímco doma bych se o ně mohl postarat.“
Horami permanentně duněly výbuchy, v zákopech neustále štěkaly kulomety, nad hlavami jim létaly šrapnely z granátů... Zatracená válka, pomyslel si Josef Kamenický.
Vtom rozpoložení je zastihl Kruťas: „Ááá, tady jste. Kamenický a Horák, zase se zašíváte!“ vyštěkl na ně. „Za úsvitu jdeme do útoku zpátky dobýt obsazené území a vy, všichni ulejváci, vyrazíte v první linii, i kdybyste všichni padnout do posledního muže.“
Alois, Josef i všichni vojáci už věděli, že není žádný rozumný důvod dobývat zpátky kótu, když všude se mluvilo o konci války. Jenže Kruťas stál do poslední chvíle o povýšení, a tak za úsvitu zavelel: „Do útoku!“
Alois Horák se ocitl na kraji rojnice mimo hlavní palbu. A jak se snažil dostat ze střeleckého úhlu nepřítele, vtom ho zahlédl. Ležel tam raněný italský voják. Lojza na něj namířil. Chlap se nehýbal, ani nebránil. Jenom koukal Lojzovi do očí. Byly plné utrpení a prosily: Nestřílej!
Přece mu na konci války nevezmu život, říkal si Alois a nedokázal zmáčknout spoušť. Ital poznal, co Lojzovi táhne hlavou, a začal se usmívat. Podle gestikulace Alois pochopil, že italští sběrači raněných vojáka přešli, takže tu ležel bez vody a jídla dva dny. Bylo mu „nepřítele“ líto.
Lojza otevřel svou feldflašku a dal mu napít. Ital hltavě pil. Pak sáhl do torny a podal mu kus chleba. Ital hltavě jedl. Když začal ital sahat do kapsy, Alois zbystřil a znovu na Itala zamířil. Zraněný ale jen zakroutil hlavou a vytáhl fotografii. Usmívala se z ní holčička podobně stará jako Lojzův syn Jeník. Najednou válka přestala existovat. Dva vojáci si prohlíželi snímky svých blízkých a byli zase tátové. Šťastní a doufající v brzký konec...
Netušili, jak brzy přijde.
A tady by mohl náš příběh končit. Ale nekončí. Podle očitého svědka Josífka Kamenického vstoupil na scénu Kruťas.
„Co se tady válíte, Horák?“ zařval. „Dokonce rozdáváte nepříteli proviant. Nechováte se jako voják, ale jako nějaká milosrdná sestra. Jsme ve válce a to jen nepřítel! A tak se taky k němu musíte chovat. To jak se chováte vy, je vlastizrada. To je velezrada! A ta se trestá.“
Pak Josífek uslyšel dvě rány z pistole. Utíkal na místo, kde ležela dvě těla a vytřeštěné, překvapené oči Lojzíka mu mrtvě hleděly do tváře. V ruce jeho kamarád stále ještě držel fotografii malé holčičky, kterou teď pomalu začala smáčet krev...
Původní verze
NESKUTEČNÝ, KRUTÝ VÁLEČNÝ PŘÍBĚH
Netušil jsem, že války se budou číslovat.Včera jsme byli otcové, manželé, tátové a dnes jsme vojáci.
„Já už to nevydržím. Je to strašný. Dost, dost!!“
„Uklidni se Lojzíku, však to brzy přestane. Brzy už bude určitě konec. Všichni to říkají bude konec tý strašný války“
„Ale, ale já už nemůžu, nevydržím to. Vylezu ze zákopů jako Emil a budu mít pokoj“
„Chceš aby tě rozstříleli? Teď před koncem?“
„Je ze mě troska, Josífku. Stýská se mi po Janovi po mojí Marušce. Janovi budou dva roky a Maruška se má co otáčet.
Psala, že tam mají také bídu, nemají potraviny, doma je epidemie chřipky, jsou nemocní a my se tady plazíme v bahně v zimě a doma bych se o ně mohl postarat. Nesmyslná zatracená válka. Nad hlavou neustálé výbuchy, šrapnely, granáty, kulomety a pořád se musíš schovávat. Já už opravdu nemůžu. Jsem na dně“
„Lojzíku vzmuž se, utři si oči, běží sem Kruťas.“
„Ááá, tady jste. Kamenický a Horák. Ráno za úsvitu jdeme do útoku. Musíme zpátky dobýt obsazené území. Ráno vás zkontroluji. Kótu vybojujeme za každou cenu. Kdybychom měli padnout do posledního muže.“
Situace na bojišti byla zoufalá. Nejhorší byla hygiena. Jedno oblečení, latriny, žádná voda, nemoci. Hrůza. Pohybovat se v rozmáčených zákopech, plazit se na průzkum, chodit na hlídky, nedostatek spánku a do toho náš velitel, kterému jsme říkali Kruťas. Honil se jenom za povýšením, buzeroval nás, museli jsme kopat latríny a vždycky něco bylo špatně. Šikana.
Dnes 14.října 1918 začal útok.
Už jsme všichni tušili, že se blíží konec války, a nechápali jsme rozkaz velitele. Nebyl žádný rozumný důvod v této situaci dobývat zpátky kótu.
Vylezli jsme ze zákopů a na rozkaz „DO ÚTOKU“ jsme zaútočili. Byl jsem úplně na kraji rojnice mimo hlavní palbu, a tak jsem se snažil dostat ze střeleckého úhlu nepřítele.
A v tom jsem ho zahlédl. Ležel tam raněný, nemohl se zvednou, nemohl chodit. Strhl jsem pušku a namířil na něj. Nebránil se. Jenom se mi koukal do očí. Jeho oči byli plné strachu, utrpení a také prosby: Nestřílej!
Nemohl jsem zmáčknout spoušť, i když jsme byli nepřátelé.
Šel jsem k němu blíž. Teď, na konci války nikomu přeci nemůžeš vzít život. To přeci nemůžeš.
Poznal, že nevystřelím. Začal se usmívat. Vysvětloval mi, že jejich sběrači raněných ho přešli a on tady leží bez vody a jídla dva dny.
Otevřel jsem svoji feldflašku a dal mu napít.
Hltavě pil.
Sáhl jsem do torny a podal mu chleba. Hltavě jedl.
Bylo mi ho líto.
Když se trochu nasytil, začal si sahat do kapsy. Okamžitě jsem zbystřil, nechápavě jsem na něj namířil pušku a on zakroutil hlavou a vyndával fotografii na které byla jeho holčička. Dcera. Také tak malá jako můj Jeník.
Najednou válka pro nás přestala existovat. Podal mi fotografii své dcery a já mu podal Janovu. Byli jsme zase tátové.
Vzpomínali jsme na svoje nejdražší, na domov na bratry. Byli jsme šťastní a doufali v brzký konec. Ani jsme netušili, že tak brzy přijde.
A tady by mohl náš příběh končit. Ale nekončí. Podle očitého svědka Josífka Kamenického vše pokračovalo takto:
„Dokonce s nepřítelem si povídáte? Rozdáváte jídlo a ještě mu dáváte napít. Nechováte se jako voják, ale jako nějaká milosrdná sestra. Jsme ve válce, to si musíte stále připomínat! Je to nepřítel! A tak se taky k němu musíte chovat. To jak se chováte vy, to je vlastizrada, to je velezrada! A ta se trestá ve válce jedině kulkou.“
A dál slyšel Josífek dvě rány z pistole. Když došel ke svému druhovi, viděl jen vytřeštěné, překvapené oči Lojzíka. V ruce držel fotografii malé holčičky na kterou pomalu začala kapat krev...
