„Co kdybychom jeli příští rok do Jugoslávie?“ přivřela oči Maruška a zasnila se. „Co tomu říkáš, Pepo?“ ovinula svému manželovi ruce kolem krku.
„No, to by bylo bezvadný. Udělali bychom si krásnou dovolenou, než půjde Jaroušek do školy,“ zatoužil i Pepa po prázdninách u Jadranu.„Ale víš, co by nás čekalo, viď?“
„Povolení k výjezdu,“ povzdechla. Bylo září 1975 a oni měli pár týdnů na to, aby do konce listopadu sehnali a podali všechny ty žádosti...
Pepa sedl a udělal seznam, co všechno musejí zvládnout:
Za prvé: Nejdřív musíme dojít k alergologovi, aby nám napsal na Jarouška doporučení k pobytu u moře. Bez toho je úplně zbytečné dávat si žádost do banky a platit nekřesťanské peníze za kolky. Ty už nám nikdo v případě, že nás škrtnou z pořadníku, nevrátí. Naopak s lékařským doporučením body do bankovního pořadníku získáme.
Za druhé: Valuty. To komise v bance sestavuje právě ten pořadník podle zásluh, důležitosti a lékařských doporučení. Ale hlavně podle známostí soudruha ředitele. Já znám v bance, bohužel, pouze pana Svobodu, který chodí s obálkami na poštu. Také zařizuje různé opravy nebo vyměňuje žárovky a sežene téměř všechno. Takže možná...
Za třetí: Musíme oba dát žádost na ROH, kde zkontrolují, zda máme zaplacené členské známky na tento rok. Pokud chodíme na schůze - a to v roce 1975 teď budeme -, tak s doporučením od ROH nebude problém.
Za čtvrté: Musíme také dát Žádost o výjezd do Jugoslávie na personální oddělení a podepsat, že s nikým, natož s emigrantama, který utekli z ČSSR nebudeme navazovat styky. Zároveň také podepíšeme mlčenlivost, že nehneme brvou, kdyby se nás ti emigranti na něco ptali. Třeba jak se máme, jak se nám daří a na podobně tajné věci.
A konečně za páté: To už pouze já, musím odevzdat vojenskou knížku na Vojenskou správu.
Tam mi dají potvrzení o odevzdání knížky, hlídat si ho až do léta jak oko v hlavě a nezapomenout ho doma. Kamarád říkal, že si to potvrzení vloni zapomněl a z hranic ho poslali pro něj zpátky. Jde zřejmě o to, že bychom se mohli přihlásit na vojnu ještě jednou v Jugoslávii... nebo možná se nikdo nesmí v cizině dozvědět, jaké má kdo vojenské vzdělání a hodnost. Naopak vzít si s sebou nesmíme občanský průkaz. Když máš pas, nesmíš mít také občanku. To musí být oddělené! Dva tak důležité dokumenty nesmějí být vedle sebe, byť by byly každý v jiné kapse.
„To ale bude stát peněz, viď?“ přemýšlí Maruška. I ona si píše své úkoly:
Zavařím maso do sklenic, koupíme šišky suchýho salámu, nějakou konzervu, lanšmíty, paštiky, máslo dáme do termosky, sádlo do kameňáku, chleba zabalíme do utěrek, koupíme bonbóny a sušenky, taky brambory, sůl, cukr, olej a pepř a na cestu upeču řízky. Když to všechno dáme takhle dohromady, tak to nebude tak drahý... Jo, a vajíčka.
„Třicet nebo šedesát? Co myslíš?“ ověřuje u Pepy.
„Nezapomeň na pivo. Dvě basy se tam vejdou,“ připomíná Pepa.
„Já si musím koupit nějaké triko, abych tam nedělala ostudu a plavky. Ty jsou taky starý.“
„A já se zase musím přihlásit do Autoklubu, abych si mohl půjčit kufřík z náhradníma dílama na auto. To je náhodou bezvadná věc, kdyby se nám po cestě stalo něco s oktávkou, tak v tom kufříku je všechno... I kompletní náhradní díly na škodovku.“
„A ty bys to opravil, Pepo?“
„Co by mi zbejvalo?! Anebo by mi někdo poradil. Jo, ještě musím sehnat mapu Evropy, jen Jugoslávii asi neprodávají.“
„Já eště vezmu tu starou pánvičku. Nebo mám koupit novou? Aby neřekli, že jsme nějaký chudáci.“
„Maruš, vyper mi montérky, kdybych musel měnit olej, nebo kdybychom píchli. Takže ještě musím s sebou vzít olej a kanystr na benzin.“
„Pepane, a vejdeme se do auta taky my?“
„Neboj, to se naskládá.“
Tenkrát do té Jugoslávie jeli, pomohl jim pan Svoboda. Zlatej člověk. Když někdo pracuje v bance, je to přece jen šajba... a dokáže sehnat všecko!
O čtyřicet let později:
Pepa s Maruškou jsou v důchodu.
„Pepo, zvoní ti mobil!“
Je to jejich Jaroušek. Prý se zrovna doma rozhodli, že by jeli s dětmi na pár dní do Chorvatska: „Nechcete jet s námi?“
„Díky, že jste si vzpomněli.... Počkej, já se zeptám babičky,“ povídá do telefonu Pepa. „A kdy? V sobotu?“
Pepa se zasměje: „Maruško, co kdybychom jeli s mladými pozítří do Jugošky?“
Maruška kývne a Pepa předá zprávu synovi.
„Bylo to tenkrát krásný, viď, Pepane.“ ovine svému manželovi ruce kolem krku. Pak přivře oči a vzpomíná, jak si tu nejkrásnější dovolenou v pětasemdesátým tehdy s Pepou a malým Jarouškem společně užili.