Leden 2017„Do háje, tohle už mě fakt nebaví. Už se to táhne strašně dlouho. Proč jsem se do toho vůbec pouštěla. Stejně mi to je v praxi na nic. Jen další písmenka u jména. Jako jo, v Čechách se na to ještě hraje a na zahraničních univerzitách se tenhle titul počítá, ale v praxi je to spíš na obtíž. Čím se tak namotivovat, abych to už konečně dotáhla do konce. Co třeba někam na týden zmizet, kde neuvidím počítač? Co počítač? Nic a nikoho! Praštěný akademici.
Co si to zase vymýšlejí? Najednou chtějí ještě mezinárodní kontext? Další kapitola? Vždyť už jsem přes limit. Jenom proto, že jsme na Katedře mezinárodního obchodu? Do háje …! No tak jo no, Vždyť už to mám vlastně skoro hotový! Jen to trochu dopsat, už jen poslední kapitola.“
Červen 2017
„Ty kráso, jsem borka. Komise byla nadšená. Jednohlasně pro! Bylo to boží. Ty hrůzy co byly předtím? Zapomenuto! Tohle se musí oslavit…! Tak jo, jdu se vyspat.“
Listopad 2017
„Ježíš, do čeho jsem se to zase nechala navrtat! Proč mám na doktorské promoci mít proslov zrovna já? Asi jsem tu nejstarší??? Ne, nejsem. A co naši? Uvidí se poprvé od rozvodu. Po více než 35 letech! Doufám, že tu táta neudělá scénu, to by byl trapas. Nejradši bych se neviděla. Ale jo, sluší mi to a jdu si užít svůj den … a večer.“
Leden 2018
To byl tedy nápad. Do tmy jsem se těšila, ale proč jsem proboha jela zrovna sem? A co ten namyšlenej pablb, kterej mi nepomůže ani s kufrem přes to bahno? Ty kráso, tak tady odtud za týden fakt nevyjedu. Tomuhle říká svatyně? Vždyť je to maringotka! Ještě, že jsem se vybavila vlastním povlečením, extra dekou a svým polštářem. Cože? Suchý záchod? Copak jsem nějaká eko bio konopná žena? Vegetariánskou stravu nějak přežiju. Ale co, těšila jsem se sem. Všichni se tomu diví. Jak prý to vydržím bez mobilu a PC. Vážení, úplně v klidu. Pro matku pěti členné rodiny je zázrak, když jí někdo uvaří a nechá jí v klidu. Budou to lázně. Tak jo, vybaleno, vše nachystané tak, aby to bylo po ruce. Tužka, blok, buben, polštářky, hygiena, … Zhasínám.
Jako jo, je to divný. Najednou je všechno tak nějak víc slyšet. Prší. Je mi trochu zima. Asi po dvou hodinách se spouští rekuperace. Venku přestávám slyšet auta. Kolik asi může být hodin? Jak to doma ten týden zvládnou? Ale co, je to moje odměna za 5 let hrůzy. K čemu mi vlastně to Ph.D. bylo? Stejně jsem se při plném úvazku dostala i s osobkem jen na 25 bruto. To je fakt směšný. Jdu spát.
Je to zajímavý, ale to jídlo chutná tak nějak jako jinak? Výrazněji. Fakt dobře. Co to vlastně jím? Mirek mi sice něco říkal, ale moc jsem ho nevnímala. Měl potřebu si chvilku povídat. Já moc ne. Tak jo, jdu zkusit sprchu. Voda je tu skvělá. Baterie je napojená přímo na studánku. Ježíš v té sprše není polička a nedá se v ní ani otočit, natož ohnout k podlaze. Na holení kašlu. Stejně mě nikdo nevidí.
Tak copak bude dnes asi dobrého? Myšlenky lítají. Pořád hodně spím. To jsem zvědavá, jestli to pomůže se vším, s čím sliboval. Chová se jako guru a nemá v pořádku vlastní život. Namistrovanej egoista. A ještě nechá mámu, aby v jeho 42 letech za něj všechno dělala. No co, důležitý je, proč tu jsem já. Dělám si pár poznámek. Chvíli si bubnuju. Venku zase prší.
Kolik tak asi může být hodin? Začínám slyšet náklaďáky. Asi bude brzy ráno. Ego master mi říkal, že mi začne snižovat dávky jídla. Jako proč? Kdo se o to prosil? Zase si chtěl povídat. Kdo tu vlastně potřebuje terapii?
Odpočívá se tu skvěle. Nikdo po mě nic nechce, nikdo se na nic neptá. Přestalo pršet, ale hodně fouká. Strašně se mi stýská po dětech. Brečím jak želva. Ale co, mám to přece za odměnu, no ne? Vždyť jsou to pro mě hotové lázně. Je o mě postaráno, mám klid na sebe, na přemýšlení, na spaní. Chybí mi knihy. Příště pojedu zase někam sama, ale už ne do tmy. Chybí mi čtení a moc. A moje rodina. Těším se domu.
