„Tati, kdo je to ten Gusta?“
„To je prezident, kterého už nechceme.“
„Aha,“ odpovídám, jako bych snad rozuměla tomu, co mi říká.
Stojíme s rodiči na Letenské pláni a čekáme, než nám děda přiveze zimní boty. Ochladilo se a naši nechtějí opouštět strategické pozice. Maminka mě křečovitě drží za ruku, abych se jí neztratila. Ve své malé hlavičce se snažím dát dohromady, co se kolem mě děje.
Moc toho nevidím. Začínám poskakovat a lumpačit, protože všichni pískají a já nevím proč. Tatínek mě bere na ramena, abych z toho prý také něco měla.
„Tady je snad milion lidí,“ slyším za sebou.
„Tati, kolik je milion?“ „Hodně, proč se ptáš?“
„A milion milionů?“
„To je ještě mnohem víc.“
„A těch lidí je tady milion nebo milion milionů?“ nenechám se jen tak odbýt.
„Tolik jich tady není, ale je jich plná pláň.“ Nedovedu si představit, kolik to je. Nejvíc ze všeho mě ale zajímá trikotóra, kterou se snažím strhnout ze své růžové bundy.
„To není trikotóra, to je trikolóra,“ opravuje mě maminka, „jako tyhle tři barvy – modrá, bílá, červená,“ doplňuje.
„Trikotóru nechci!“ trvám na svém.
„Nech si ji,“ přesvědčuje mě tatínek, „podívej, já i maminka ji máme, tady pán vedle taky.“ Nudné kabáty rozzářily vlastenecké barvy v klopách všech, které vidím kolem sebe. A není jich málo. Někdo má stužku menší, někdo větší, ale všichni nějakou mají.
Vtom se z reprobeden ozývají první tóny „Kde domov můj“. Někteří si dávají pravou ruku na srdce, jiní zdvihají nad hlavu prsty do písmene „V“. Mnohým tečou slzy. Mě hlavně zebou nohy a ruce.
„Už je zima, půjdeme to zapít k našim.“ zavelí tatínek.
Prarodiče bydlí kousek od Letenské pláně, takže teplo je blízko. Děda už čeká v kuchyni se štamprdlemi rumu. Nemůže se dočkat stejně jako zmrzlí rodiče. Všichni se tváří hrdě. „Aničko, na Tvoji budoucnost!“ připíjí si a já skáču radostí do peřin.
Od dospěláků slyšímsamá neznámá slova jako Občanské fórum, Václav Havel, Gorbačov, komunisti, disidenti, demokracie a další. Ničemu z toho nerozumím, ale z tónu hlasů vytuším, že komunisti a Gorbačov jsou zlí, zatímco Havel a demokracie nás zachrání. Cítím se být součástí toho všeho! Je mi šest a jsem hrdá na to, že jsem tady a měním také ty velké dějiny.
Verze před kurzem:
Trikotóru nechci aneb Moje Sametová revoluce
„Podívej se Gusto, jak je tady husto.“ volají desetitisíce lidí a já cítím nepřenositelnou sílu toho husta.
„Tati, kdo je to ten Gusta?“
„To je prezident, kterého už nechceme.“
„Aha.“ odpovídám, jako bych snad rozuměla tomu, co mi říká.
Stojíme s rodiči na Letenské pláni a čekáme, než nám děda přiveze zimní boty. Ochladilo se a naši nechtějí opouštět strategické pozice. Maminka mě křečovitě drží za ruku, abych se jí neztratila. Ve své malé hlavičce se snažím dát dohromady, co se kolem mě děje.
Moc toho nevidím. Začínám poskakovat a lumpačit, protože všichni pískají a já nevím proč. Tatínek mě bere na ramena, abych z toho prý také něco měla.
„Tady je snad milion lidí,“ slyším za sebou.
„Tati, kolik je milion?“
„Hodně, proč se ptáš?“
„A milion milionů?“
„To je ještě mnohem víc.“
„A těch lidí je tady milion nebo milion milionů?“ nenechám se jen tak odbýt.
„Tolik jich tady není, ale je jich plná pláň.“ Nedovedu si představit, kolik to je. Nejvíc ze všeho mě ale zajímá trikotóra, kterou se snažím strhnout ze své růžové bundy.
„To není trikotóra, to je trikolóra,“ opravuje mě maminka, „jako tyhle tři barvy – modrá, bílá, červená,“ doplňuje.
„Trikotóru nechci!“ trvám na svém.
„Nech si ji,“ přesvědčuje mě tatínek, „podívej, já i maminka ji máme, tady pán vedle taky.“ Nudné kabáty rozzářily vlastenecké barvy v klopách všech, které vidím kolem sebe. A není jich málo. Někdo má stužku menší, někdo větší, ale všichni nějakou mají.
Vtom se z reprobeden ozývají první tóny „Kde domov můj“. Někteří si dávají pravou ruku na srdce, jiní zdvihají nad hlavu prsty do písmene „V“ jako symbol vítězství. Mnohým tečou slzy. Mně hlavně zebou nohy a ruce.
„Už je zima, půjdeme to zapít k našim.“ zavelí tatínek.
Prarodiče bydlí kousek od Letenské pláně, takže teplo je blízko. Děda už čeká v kuchyni se štamprdlemi rumu. Nemůže se dočkat stejně jako zmrzlí rodiče. Všichni se tváří hrdě. „Aničko, na Tvoji budoucnost!“ připíjí si a já skáču radostí do peřin.
Od dospěláků slyšímsamá neznámá slova jako „Občanské fórum“, „Václav Havel“, „Gorbačov“, „komunisti“, „disidenti“, „demokracie“ a další. Ničemu z toho nerozumím, ale z tónu hlasů vytuším, že komunisti a Gorbačov jsou zlí, zatímco Havel a demokracie nás zachrání. Cítím se být součástí toho všeho! Je mi šest a jsem hrdá na to, že jsem tady a měním také ty velké dějiny.
Když jsme loni po devětadvaceti letech s rodiči tradičně v polovině listopadu sledovali televizní pořady k výročí sametové revoluce, jsem se zeptala maminky: „Nebáli jste se tehdy, že by se mi něco mohlo stát, vždyť mi bylo šest.“
„Aničko, nebáli. To byla taková euforie, že jsme si nic takovýho nepřipouštěli. Chtěli jsme, abys byla u toho.“
A já jsem jim za to neskonale vděčná.To, co jsem cítila 26. listopadu 1989, cítím vždy, když si na to vzpomenu… Svobodu, za kterou jsem tehdy cinkala klíči, aniž bych znala její smysl, nosím stále v sobě. Jakmile slyším, že voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, dojímá mě to stále stejně, ať už oslavujeme vítězství ve sportovním utkání, nebo vítáme Nový rok. Tóny Františka Škroupa se mi před třiceti lety dostaly pod kůži a tam už zůstanou - Babišovi, Zemanovi a obdobným mocipánům navzdory.
Moje Sametová revoluce
„Podívej se Gusto, jak je tady husto,“ volají desetitisíce lidí a já cítím nepřenositelnou sílu toho husta.
„Tati, kdo je to ten Gusta?“
„To je prezident, kterého už mít nechceme.“
„Aha,“ odpovídám, jako bych snad rozuměla tomu, co mi říká.
Stojíme s rodiči na Letenské pláni a čekáme, než nám babička přiveze zimní boty. Ochladilo se a naši nechtěli opouštět strategické pozice. Ve své malé hlavičce se snažím dát dohromady, co se kolem mě děje. „Proč tady je tolik lidí?“
Maminka mě křečovitě drží za ruku, abych se jí neztratila. Přesto mi klade na srdce: „Aničko, kdyby ses náhodou ztratila, zůstaň stát tady u toho třetího stromu, my si tě tam s tatínkem vždycky najdeme. Hlavně se neboj.“
„Jedna, dva, tři,“ odpočítávám stromy. „Ale já už umím do dvaceti, viď tati?“
„Ano, to umíš, jsi moc šikovná. Ale stejně se nás raději drž a nikam neodcházej.“
Bojím se a držím se ještě křečovitěji.
Ze své metrové výšky toho moc nevidím – jen hnědé, šedé a jinak neveselé odstíny kalhot lidí stojících kolem. Nikdo nemá takové červené prošívané oteplovačky jako já. Ty mi ušila babička říčanská, aby mi nebyla zima. Všechno kolem se mi zdá být nezajímavé a nudné.
„Tady je snad milion lidí,“ slyším za sebou.
Začínám poskakovat a lumpačit, protože všichni pískají a já nevidím proč. Tatínek mě bere na ramena, abych prý tedy také něco viděla.
„Tati, kolik je milion?“
„Hodně, proč se ptáš?“
„A milion milionů?“
„To je ještě o hodně víc.“
„A těch lidí je tady milion nebo milion milionů?“ nenechám se jen tak odbýt.
„Tolik jich není, ale je jich tady plná pláň.“ Nedovedu si představit, kolik to je, umím počítat přeci jen do dvaceti, do první třídy půjdu až za rok.
Víc než to všechno mě ale zajímá trikotóra, kterou se snažím strhnout ze své růžové bundy.
„To není trikotóra, to je trikolóra,“ opravuje mě maminka. „Jako tyhle tři barvy – modrá, bílá, červená,“ doplňuje.
„Trikotóru nechci!“ nenechám se odradit.
„Nech si ji,“ přesvědčuje mě tatínek. „Podívej, já i maminka ji máme, tady pán vedle taky.“ Nudné kabáty rozzářily vlastenecké barvy v klopách všech, které vidím kolem sebe. A není jich málo. Někdo má stužku menší, někdo větší, ale všichni ji mají.
Vtom se z reprobeden ozývají první tóny „Kde domov můj“. Někteří dávají svou pravou ruku na srdce, jiní zdvihají nad hlavu ruku s prsty do písmene „V“ jako symbol vítězství. Mnohým tečou slzy. Mně hlavně zebou nohy a ruce.
„Už je zima, půjdeme to zapít k babičce,“ zavelí tatínek.
Prarodiče bydlí kousek od letenské pláně, takže teplo je blízko. Děda už čeká v kuchyni se štamprdlemi rumu, nemůže se dočkat stejně, jako zmrzlí rodiče. Všichni se tváří hrdě. „Aničko, na tvoji budoucnost!“ připíjí si a já skáču radostí do peřin.
Od dospěláků slyším samá neznámá slova jako „Občanské fórum“, „Václav Havel“, „Gorbačov“, „komunisti“, „disidenti“, „demokracie“ a další. Ničemu z toho nerozumím, ale z tónu hlasů lidí kolem sebe vytuším, že komunisti a Gorbačov jsou zlí, zatímco Havel a demokracie nás zachrání. Cítím se být součástí toho všeho! Je mi šest a jsem hrdá na to, že jsem tady a měním také ty velké dějiny.
Po mnoha letech, kdy jsme se s rodiči jako tradičně v polovině listopadu dívali na televizi na pořady k výročí sametové revoluce, jsem se zeptala maminky: „Mami, nebáli jste se tehdy, že by se mi něco mohlo stát? Vždyť mi bylo šest.“
„Aničko, nebáli. To byla taková euforie, že jsme si nic takovýho nepřipouštěli. Chtěli jsme, abys byla u toho.“
A já jsem jim za to neskonale vděčná, protože to, co jsem cítila 26. listopadu 1989, cítím vždycky, když si na to vzpomenu…
Ačkoli se teď mohu jakkoli rozčilovat nad společenskou či politickou situací, svobodu, za kterou jsem tehdy cinkala klíči, aniž bych znala její smysl, si nosím stále v sobě a užívám si život se všemi jeho barvami.
Jakmile slyším, že voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, dojímá mě to stále stejně, ať už oslavujeme vítězství ve sportovním utkání, nebo vítáme nový rok. Tóny Františka Škroupa se mi prostě dostaly před třiceti lety pod kůži a tam už zůstanou - Babišovi, Zemanovi a obdobným mocipánům navzdory.
