Napětím mi buší ve spáncích. Jít je stále těžší a těžší. S únavou dávám pravou nohu dopředu, levou, na nic jiného se již nesoustředím. Bořím se a padám. Zvedám se a zase jdu a zase padám.
Fascinuje mě, jak mi cvakají zuby o sebe, nejde to vůbec ovládnout, přitom slyším tikot hodin na stěně. Andrej se ptá: "Co se s tebou děje dál?"
"Už mi přestává být zima a usínám," odpovídám.
Je konec.
Najednou stoupám, je mi teplo, cítím neskutečnou úlevu.
Vidím se svrchu a pozvolna jdu výš a výš. Cítím klid a mír.
Andrej se ptá: "Co se tam vlastně stalo?"
"Přišli nás pozabíjet kvůli jídlu, já jediná jsem utekla."
Co mé pouti po minulých životech předcházelo?
V patnácti se mi dostala do ruky kniha od Jacka Londona Tulák po hvězdách. Ta mi pak nedala spát. Jak to je? Jsou minulé životy? Čím jsem byla já? Jak je to s duší a se smrtí? Nekonečná řada otázek, které se mi honily stále hlavou. Musím to někdy zjistit. Toužím odkrýt to tajemno, kde se toulala moje duše.
Po letech jdu k Andrejovi, který provádí terapii do minulých životů, aby se lidé zbavili nějakých svých dnešních potíží.
Jo, moje migrény, těch se chci zbavit.
Tíží mě od dětství a zhoršují se.
Konečně je den D.
Vyběhnu do druhého patra a s rozporuplnými pocity zvoním u jeho dveří.
Těším se, jsem zvědavá, ale i se trochu bojím. Vysvětlí mi co a jak, pak řekne: "Zavřete si oči."
Pořád se na něco ptá, odpovídám, snažím se, ale nic, jen tma.
Vůbec, ale vůbec mi nejde se někam do minulosti dostat. Po chvíli je trochu protivný, asi tam takový "materiál", jako jsem já, nechodí často. I na mě zvyšuje hlas.
Nic nevidím, ani mě nic kloudného nenapadá.
A já si říkám: Proboha, co tu vlastně dělám? Mám tohle zapotřebí?
Po nějaké době se mi však tu pomyslnou hranici času daří prolomit a jsem tam.
Sedím na koni, jedu tryskem. Jsem muž. Vše je tak skutečné, cítím vůni vzduchu, hřejivé paprsky slunce, vidím každé stéblo trávy, každičký detail té situace.
Kůň klopýtne a já padám spánkem na ostrý kámen. Cítím teplou krev, jak vytéká. Táhne mě to z těla ven a nahoru do něčeho zářivě žlutého, teplého. Je to, jako když jedu rychlým výtahem do prostoru, kde je mi nepopsatelně báječně.
Andrej mě posunuje do dalšího života, kde mám něco s hlavou. Ocitám se ve tmavé, studené kobce. Jsem žena v otrhaných špinavých cárech. Mám příšerný hlad a žízeň. Jsem tu už dlouho a umírám.
Další život se ocitám na pranýři, bičují mě, pak nechávají pro výstrahu ostatním, posléze zase umírám.
Další život. Bitevní vřava, někdo mě probodne. Krvácím, padám, nad sebou vidím kopyto koně, který je zraněný a padá. Křup a je po mě. Odnesla to i hlava.
Takto jdu dál a dál do dalších životů. Jsem jako v kině, kde já sama jsem účastníkem děje, který je tak živý, že to snad ani není možné. Cítím vůni pečeného chleba, pachuť krve, zatuchlou slámu ve vězení, bolest probodnutí, zvuk křupnutí hlavy. Všechno, všecičko vidím, cítím, prožívám.
Jak je tohle možné? Co to je? Co to se mnou ten chlap udělal?
Přitom všem slyším hluk z ulice, sedím na křesle v jeho pracovně, kde mi dává různé otázky, na které odpovídám. Provází mě mou minulostí, jsem zároveň tam i tady. Vše plyne tak přirozeně.
Byl to nejlepší zážitek mého života, zážitek, na který nikdy nezapomenu.
Jsem mu za tu cestu do mé minulosti moc vděčná. Otevřelo mi to nové obzory, a především, což je nejdůležitější, nemám už žádné migrény.
 |
| Původní verze |
Po letech jdu k Andrejovi, který provádí terapii do minulých životů za účelem zbavení se nějakých dnešních potíží.
