Konec července, urputné bosenské vedro a my jsme propocení do poslední vrstvy. Stojíme na dvorku místního mechanika a pozorujeme, jak se bezúspěšně vrtá v naší motorce. Nervózně po sobě pokukujeme a čekáme, co se bude dít dál.
„Nedobíjí?“
„Nedobíjí.“
„Sakra.“
Z nekončícího vyměňování kabelů mi na zádech vyskočily ledové krůpěje potu. Snažím se sama sebe ujistit, že se vše rychle vyřeší a naše cesta bude bez problémů pokračovat dál. Makarská riviéra, která měla být dnes naším cílem, se zdá být vzdálenější než kdy dřív. Z všudypřítomného napětí lze lehce vyčíst, že ani jeden z nás nechce nahlas přiznat, že by naše cesta měla skončit právě tady. Pomalu však zjišťujeme, že právě toto bude ten finální verdikt, který budeme muset chtě nechtě přijmout. Stator, který ani netuším k čemu v té motorce slouží, totiž záhadně dosloužil.
„Nejbližší náhradní díl? V Lublani.“
V tu chvíli víme, že tak daleko nemáme šanci dojet, a náš finální cíl, slunné Korfu, se mrknutím oka rozpouští jako hořkosladký sen. Kdo by ještě včera býval tušil, že naše cesta skončí již zde, na hranicích Bosny a Chorvatska.
Vědom si naší situace, nabízí nám mechanik zázemí svého domu. Kuchyň, koupelna, ložnice, vše máme k dispozici. Vždyť nás také čeká dlouhá cesta a vyspat se do růžova bude důležitější než kdy jindy.
Ráno za úsvitu balíme kufry. Je čas jet. Přece jenom máme před sebou dlouhých 650 km. Kontrolujeme poslední potřebnosti. Nabitá baterka, stejně jako jedna nová do zásoby, nářadí. Máme všechno.
„Co jsme dlužni?“ ptáme se.
„Vůbec nic, my Czech friends. Šťastnou cestu a až přijedete, ozvěte se!“
Nechápeme to, tolik dobroty za zprávu o návratu. Že na nejsrdečnějšího člověka, co jsme kdy potkali, narazíme v malinkém bosenském městečku jsme opravdu nečekali. Přesvědčilo nás to však o to, že dobří lidé stále žijí.
Původní verze
Bratislava, chorvatský Daruvar, přes Bosnu na Makarskou, dále na jih do Albánie a pak už lodí na Korfu. Tak zněl náš plán. Až do čtvrtého dne naší cesty jsme však netušili, že se v něm objeví jedno velké ‚ale‘.
Toto ‚ale‘ se projevilo na hranicích s Chorvatskem a Bosnou. Byl konec července a my se v motorkářských mundůrech potili v koloně na hraniční kontrole. Z Tomášova roztržitého pokukování po motorce mi bylo jasné, že je něco špatně. Jak moc bylo zle jsme však ještě pár hodin netušili.
Tomášovi to nedalo a na první benzince za hranicemi zastavil.
Vypnul motor, trochu se povrtal v kabelech, kterým já pramálo rozumím a zkusil opět nastartovat. Nic.
Poprvé mě to pobavilo, po druhé mi to přišlo jako divná náhoda, když motorka nenastartovala ani na desátý pokus, do smíchu už mi opravdu nebylo. Našeho trápení si všiml jeden milý pán obsluhující čerpací stanici a pokusil se motorku roztlačit. Nechytla. Po chvíli lamentování nám onen pán nabídl pomoc místního moto-mechanika, který po krátkém hovoru slíbil, že hned přijede.
Během několika minut se na benzínce objevila další motorka a na ní muž, jehož jméno si do dneška nepamatuju. Netrvalo dlouho a na zázrakem nastartované motorce jsme přijeli až k němu na dvůr doufajíc, že z něj co nejdříve odjedeme.
Následovalo stále se opakující vyměňování kabelů, propojování s jinými motorkami, občerstvení, které nám náš hostitel beze slova nakoupil, dobíjení baterky a pro změnu další vyměňování kabelů. Ačkoli je má úroveň angličtiny na celkem slušné úrovni, popsat a přetlumočit problémy před námi stojící rozbité motorky byl celkem kumšt. K naší smůle se však schylovalo k verdiktu, který vůbec nezaváněl Makarskou riviérou, kam jsme měli ten den dojet.
„Nezbývá vám nic jiného než koupit novou baterku a jet zpátky domů!“ prohlásil mechanik soucitně, jako by on sám byl tím, kdo nemůže v cestě pokračovat. Stator, který ani netuším k čemu v té motorce slouží, záhadně dosloužil. K naší smůle byl však veledůležitou součástí motorky a k ještě větší smůle byl nejbližší náhradní díl v Lublani.
A bylo. Motorka nás ani zdaleka nedovezla tam, kam jsme si přáli. Náš hostitel, který nás přátelsky oslovoval „my Czech friends“, nás dokonce nechal přenocovat u něj doma a využít jeho zázemí pro odpočinek před dlouhou cestou, která nás měla druhý den čekat. Místo procházky po Makarské riviéře jsme se prošli podél řeky tvořící hranici mezi Chorvatskem a Bosnou, dali si výborné lasagne na místním náměstí a zalehli do postele.
Ráno, když přišla doba vyúčtování za veškeré mechanické práce, pohoštění a ubytování, přišlo i ohromné překvapení. Náš hostitel si nežádal ani cent. Nechápavě jsme se ho snažili přesvědčit, že nám opravdu vytrhl trn z paty a takhle to prostě nejde. Stál si však za svým a s úsměvem na tváři nás vyprovodil.
„Až přijedete domů, ozvěte se mi, ať vím, že jste v pořádku dorazili!“ nakázal mi a zamával na cestu. V době, kdy jsme měli směřovat do albánského Drače, jsme vyráželi na 650 km dlouhou cestu směr domů. Ačkoliv bych byla raději, kdybychom našeho bosenského přítele vůbec nemuseli poznat, přesto mu budu navždy vděčná a nikdy na něho nezapomenu. Stejně tak jako na ten příšerně zdřevěnělý zadek, který jsem si po nekonečné cestě na motorce přivezla domů.
