Je tady poměrně dost lidí. V naší dráze plavou nějací dorostenci takovým tím způsobem, že se střídavě celí vynořují a zanořují. Mám, strach, abych některého nekopla, proto se držím u kraje dráhy. Tam s ní ovšem bezprostředně sousedí dráha druhá, kde nakopnu chlapce, který je momentálně pod hladinou. Jak se leknu, kopnu dorostence v naší dráze.
Neustále uhýbat na jednu nebo druhou stranu je poměrně vyčerpávající – a už se potím. Nechápu, jak to dělají ostatní, že do nikoho nevráží. Dcera zuřivě plave sem a tam, nemá ani čas se mnou promluvit.
Konečně máme víc místa, nakopnutí dorostenci se odstěhovali na druhý konec bazénu. Asi tam mají nějaké kamarády. Jak uběhl daný čas, přesouváme se s dcerou do vířivky. To je ovšem jiná káva. Nechávám se unášet bublinkami, volně splývám s vířící vodou, připadám si tak lehká…než do mě dcera začne bolestivě šťouchat.
Zatímco ostatní ukázněně sedí u břehu, já se, zřejmě vinou Archimédova zákona, vznáším na hladině. Moje výrazné obliny se vzdouvají mezi bublinkami uprostřed bazénu, kam jsem byla odplavena. Dcera si myslí, že už bychom měly jít domů. Asi jí to taky unavilo. To jsem myslela, že má teda lepší kondičku.
Ve sprchách se spouští voda asi na minutu. Nejdřív teče chladnější, postupně se otepluje. To není zdravé na pleť, navíc už jsem se dost zapotila v bazénu a horké vířivce. Nebudu se přece ještě potit pod sprchou. Zavřu oči a začínám obcházet sprchy. Každou pustím, a jak začne téct moc teplá voda, přesouvám se vedle. Bohužel jsem si nevšimla, že jsou některé sprchy mezitím už obsazené.
Je teda pravda, že srážka nahé mokré starší ženy s nahou mokrou starší ženou není asi moc estetická, ale nemusí baba hned vřískat a klepat si na čelo. Taky jsem jí to hned řekla a … dcera mě smykem vleče do šatny. Nevím, kam tak spěchá. Mohly jsme si to s tou paní v klidu vyříkat, a třeba se ještě skamarádit.
Nechtěla jsem si obouvat mokré nohy do ponožek už v šatně, proto jsem vyšla bosa až k lavičce u pokladny. Poté, co jsem vloni přestala kouřit, a moc se taky v poslední době nehýbu, dostala jsem se do takové fyzické kondice, že obout si ponožky na veřejnosti bez ztráty důstojnosti, je zcela nemožné. Pečlivě jsem několikrát přeskládala ručníky a mokré plavky a naivně jsem se domnívala, že mezitím odejdou všichni přítomní, zejména pak muži. Ale naopak několik nových přišlo. Moje nové, frajersky úzké džíny s ležérně prošoupanými koleny odmítaly spolupracovat, nemohla jsem udělat předklon.
Když jsem si sedla, došlo mi, že ani nedám nohu přes nohu tak, abych si dosáhla ke kotníkům. Dcera si nervózně prstem klepe na hodinky, čas nám každou chvíli vyprší. No nic, vydechla jsem a vyšvihla nohu na lavičku. Nádech, výdech, předklon, ponožka se na vlhké noze kroutí, přebývá mi malíček… Tak ještě jednou - hluboký nádech a nový pokus. Dcera se ke mně nehlásí. Zoufale kouká do vypnutého mobilu, předstírá, že píše SMSku, a s tou zarudlou funící babou nemá nic společného. Asi musím nohu víc pokrčit v koleni, udělat mírný úhyb trupem a ještě víc vydechnout. Námahou ze mě s hlasitým syčením uniká zadržený vzduch a dochází mi kyslík.
Konečně úspěch, prsty už jsou tam, teď ještě patu. Svírám nohu v odvážném úhlu, ošoupaná látka na koleni s podezřelým, táhlým trhavým zvukem a lehkým křupnutím povoluje a obnažuje celé kolínko. Nevadí, hlavně rychle zase načerpat kyslík. Dneska se to tak s dírama nosí, viděla jsem to nedávno v televizi. Sice je měl na sobě asi dvacetiletý jinoch, ale kamarádi říkají, že vypadám taky mladistvě…Druhá noha už šla nacvičeným způsobem celkem bez problémů. Praskání látky na druhém koleně zní trošku jinak. Teď jsou ale aspoň obě kolena souměrná. V zápalu práce jsem si ani nevšimla, že je v hale ticho. Návštěvníci se zatajeným dechem pozorovali moje zápolení. Těžko říct, jestli fandili víc mě nebo ponožkám, někteří vypadali docela zklamaně. Štěstí, že mám pohodlné botky bez tkaniček.
Nějak jsem však pozapomněla, že je neobuju bez své dlouhé lžíce na boty. Po několika marných pokusech, kdy jsem předvedla celkem slušné jógové pozice, málem si zlomila ukazováček a vypotila další půllitr, to vzdávám. S ležérní elegancí měním boty na pantofle. Trošku musím šourat nohama po zemi, aby mi nespadly, ale jdu. Dcera už je u východu.
Je vidět, že jí plavání svědčí, má pěkně červené tváře. Honem zamávám vstupenkou nad turniketem, ale nejde s ním otočit. Že bych prošvihla čas? Bez brýlí nevidím na hodiny nad vchodem. Pokladna je až za turniketem, zoufale se rozhlížím po dceři. Ta to tady zná, může mi poradit, ale ta je už dávno venku na parkovišti. Zkouším to znovu a znovu. Návštěvníci stále se zájmem přihlížejí. Ti, kterým zřejmě nevyšla sázka na vítězství ponožek, ožili novou nadějí. Nejdřív povolily nervy pokladní. Vyšla z kanceláře, jemně mě uchopila za předloktí a posunula asi o metr dál k nápisu „východ“. Turniketem se prý jenom vchází…
Dav zašuměl zklamáním. No a co, každý se přece může splést. S hlavou hrdě vztyčenou kráčím k východu, trošku mě brzdí moje pantofle a začíná mi být zima na obnažená kolena. To je ale blbá móda….
Pokladní znovu vybíhá z kanceláře a sápe se po mé ruce. Odmítavě sebou škubám, nebude ze mě dělat blbce, ze dveří snad už trefím sama! Chvíli se se mnou mlčky přetahuje. O co jí jde? Nojo, na ruce mám ještě magnetický čip od skříňky. Pak už jenom asi dvě tři vteřiny zápasím s tou polovinou dveří, která se neotvírá, a konečně jsem na vzduchu. Jako kdybych od pokladen slyšela znít potlesk, ale to mi asi jenom šumí vlastní tep v uších z těch předklonů.
Budu si muset nechat přeměřit tlak.
