„Nic, prostě chci spát!“
„Už je pondělí, ty křápe jeden, spala jsi celý víkend.“
„Nebuď hned tak hrrr, dej mi ještě čtvrthodinku.“
„Ty ses zbláznila! Za patnáct minut jdu na poradu a musím si ještě něco vytisknout!“
„Já nemůžu za to, že necháváš všechno na poslední chvíli, měl sis to připravit v pátek.“
„Mě nezajímaj tvoje rady! Máš dělat, co ti řeknu, a ne v jednom kuse stávkovat. Proč tak divně vrčíš?“
„Křič si, jak chceš. Taky bys vrčel, kdyby tě pořád někdo zběsile mačkal a nenechal v klidu nadechnout.“
„Do háje, já nemám čas na přemlouvání, já spěchám!“
„Přestaň se mnou třást a nemlať do mě, násilí nikdy nic dobrýho nepřineslo.“
„Nemám na tebe nervy! Nejradši bych tě hodil z okna!“
„No, to jistě. A pak by ses ochotně vrátil k plnicímu peru, kalkulačce a psacímu stroji s kopírákem.“
„Víš co, tak si stávkuj! Vezmu si poslední verzi, stejně mě nikdo nebude poslouchat! Nazdar!“
„Uf, konečně je pryč a já můžu beze spěchu naběhnout. Až se ten blázen vrátí, bude to tu mít za odměnu hned šestkrát.“
