Teď jsem v kádi, opuštěnej. Hele, nějaká ženská s malou holkou! Kdyby mě koupily, mohl bych je nějak přesvědčit, aby mě pustily. Holčička se na mě dívá. Jde blíž.
„Nazdar, jsem kapr Eda. Jsem naprosto skvělej, jistě jsi o mně už slyšela.“
„Mami, pojď sem! Je tu nějakej divnej kapr, furt vypouští bubliny!“ Maminka se dívá. Zůstala stát a koukat na mladého pana prodavače.
„Sakra, nekoukej furt na toho chlápka, co mě vylovil! Koukej radši na mě, ty šupiny se lesknou, copak to nevidíš? Já umím i tancovat!“
„Mami, ten divnej kapr stříká vodu!“ křičí malá holčička.
„Bereme ho,“ odpoví maminka mládenci.
No, to jistě kvůli mému vzhledu. A ten taneční um! V tý igelitce se mně nelíbí. Moc to se mnou hází. Asi jim naschvál zkalím vodu. Ve vaně je to divný. Prostě nuda. Chci nějaký vzrůšo! Voda je tu špinavá a samá plíseň. Jak se v tom mohou koupat? Proč ke mně běží ta holka? Sedí na stoličce u vany a stále na mě kouká. A co to dělá? „Hej, nelej sem ty šampóny,“ křičím na ni. Zadržuju radši dech. Maminka bere paličku z kuchyně. Nastala osudná chvíle kapra Edy.
„Co to děláš, máš rozum?“
Ale já přežil! Ani se mi nechce popisovat, jak paličkou maminka zkušeně minula, a jak mne pustily do řeky.
ALE VÁNOCE JSOU ŠPATNÝ!
Klepnou mi příbuzný, ale já uniknu. No a příští rok mě u stánku vidí někdo, kdo křičí: „Mami, kapr se vrátil!“
