Staroměstské náměstí. Centrum center, pupek Prahy.
Přicupitala tak trochu po asijsku a s určitou dávkou podřízenosti na mě angličtinou se šikmookým přízvukem vyhrkla: „Where is Big Ben, please?”
Nebyl jsem schopen rychlé odpovědi.
„This is wrong city!”, téměř jsem na ní vykřikl, když jsem pobral, o co tady běží.
„Pokračujte pořád na sever a ve čtvrtek za mořem odbočte doprava!” dodal jsem svou českou angličtinou už o poznání klidnější a zorientovaný v situaci. Především Japonci jsou tím proslulí. Gejša v tamní cestovce jim určitě musí slíbit co nejvíce zážitků v průběhu pár dnů jejich dovolené v Evropě. Aby co nejefektivněji využili svých dvou volných týdnů v roce, když už se rozhodnou. Normálně si totiž ani tenhle krátký čas na zotavenou nechtějí vybrat.
No a tak je tady máme. Snídají možná v Paříži, k obědu Praha, tradiční svíčková, becherovka, pivečko. A večeře v Benátkách. Potom v tom všem pochopitelně mají guláš jako z hospody “U Švejka”. V Londýně se zřejmě domáhají “Charles Bridge”.
K fastfoodům přibyl fast turismus. Proběhnou městem jako v drive thru, nacvakají tisíce obrázků do mobilu, aby se v letadle cestou domů mohli podívat, jaké to vlastně tady u nás je. Naživo to nemají šanci pojmout.
Asiati, Američani, Afričani i celá Evropa. Turistiko, kam jsi došla? Na to bys mohla dojet…
Japonka se potom ještě ptá na “Mu-ze-um”. Po chvíli konverzace pochopí, že jich tady máme hodně, to co hledá, má být židovské. Na papírové mapě jasně ukazuji synagogu i židovský hřbitov a rukou kynu směrem k řece, abych jí to co nejvíce usnadnil.
„Which way to River?” koulí na mě nechápavě úzkýma očima.
Which River?, napadne mě odpovědět otázkou trochu ironicky. Nakonec ale znovu a znovu mávám směrem přes Pařížskou ulici k Vltavě.
Úslužně se uklání s oddaně sepjatýma rukama, kýve hlavou, všechno chápe.
„Thank you, thank you!”, opakuje a couvá malými krůčky.
Koukne znovu do mapy a vyráží.
Úplně na opačnou stranu!
Vsadil bych se, že až konečně natrefí na Pařížskou ulici, bude slídit po Louvru. Aby mohla Moně Liese pohlédnout z očí do očí…
Přicupitala tak trochu po asijsku a s určitou dávkou podřízenosti na mě angličtinou se šikmookým přízvukem vyhrkla: „Where is Big Ben, please?”
Nebyl jsem schopen rychlé odpovědi.
„This is wrong city!”, téměř jsem na ní vykřikl, když jsem pobral, o co tady běží.
„Pokračujte pořád na sever a ve čtvrtek za mořem odbočte doprava!” dodal jsem svou českou angličtinou už o poznání klidnější a zorientovaný v situaci. Především Japonci jsou tím proslulí. Gejša v tamní cestovce jim určitě musí slíbit co nejvíce zážitků v průběhu pár dnů jejich dovolené v Evropě. Aby co nejefektivněji využili svých dvou volných týdnů v roce, když už se rozhodnou. Normálně si totiž ani tenhle krátký čas na zotavenou nechtějí vybrat.
No a tak je tady máme. Snídají možná v Paříži, k obědu Praha, tradiční svíčková, becherovka, pivečko. A večeře v Benátkách. Potom v tom všem pochopitelně mají guláš jako z hospody “U Švejka”. V Londýně se zřejmě domáhají “Charles Bridge”.
K fastfoodům přibyl fast turismus. Proběhnou městem jako v drive thru, nacvakají tisíce obrázků do mobilu, aby se v letadle cestou domů mohli podívat, jaké to vlastně tady u nás je. Naživo to nemají šanci pojmout.
Asiati, Američani, Afričani i celá Evropa. Turistiko, kam jsi došla? Na to bys mohla dojet…
Japonka se potom ještě ptá na “Mu-ze-um”. Po chvíli konverzace pochopí, že jich tady máme hodně, to co hledá, má být židovské. Na papírové mapě jasně ukazuji synagogu i židovský hřbitov a rukou kynu směrem k řece, abych jí to co nejvíce usnadnil.
„Which way to River?” koulí na mě nechápavě úzkýma očima.
Which River?, napadne mě odpovědět otázkou trochu ironicky. Nakonec ale znovu a znovu mávám směrem přes Pařížskou ulici k Vltavě.
Úslužně se uklání s oddaně sepjatýma rukama, kýve hlavou, všechno chápe.
„Thank you, thank you!”, opakuje a couvá malými krůčky.
Koukne znovu do mapy a vyráží.
Úplně na opačnou stranu!
Vsadil bych se, že až konečně natrefí na Pařížskou ulici, bude slídit po Louvru. Aby mohla Moně Liese pohlédnout z očí do očí…