Pamatuji si to naprosto přesně, protože v ten pátek – ještě ráno to byl takový obyčejný pošmourný pátek – umřelo dítě.
Nešlo o Martina Šmída.
Vůbec tím nemyslím toho studenta, jehož údajná smrt vyvolala vlnu celostátních povstání, které nakonec smetly čtyřicet let trvající komunistický režim.
Tehdy 17. listopadu to bylo moje dítě, které ve mně rostlo. Dítě, o němž jsem věděla jen já a jeho otec. Ráno jsme jeli do nemocnice tři, abychom se odpoledne vrátili zpět už jen dva.
Plakala jsem a bylo mi jedno, že je 17. listopad. A že studenti se vydávají na Albertov uctít památku Jana Opletala. Plakala jsem celý večer, protože skončilo něco, co bylo krásné a vybralo si moc tvrdou daň…
Ráno jsem zapnula rozhlas.
„Při masakru na Národní třídě zabili Martina Šmída,“ dozvěděla jsem se z Hlasu Ameriky.
A paradoxně tak smrt studenta, který nezemřel, mi v příštích dnech pomohla vyrovnat se smrtí človíčka, kterého jsem krátce nosila pod srdcem.
Ještě s rozbolavělým tělem i duší jsem se vrhla do víru listopadových událostí.
Jako reportérka Mladého světa jsem stála za zády Václava Havla, když poprvé mluvil k stotisícovému davu na Václavském náměstí. Natočila jsem s ním rozhovor, který budoucí prezident končil slovy: „Dano, jestli to vyjde, dám vám cenu Olofa Palmeho, co mám dostat.“
Právě on mě představil legendárnímu Alexandru Dubčekovi hned, jak přijel poprvé do Prahy. Léta zatracovaný představitel Pražského jara byl tehdy ještě považován za hlavního kandidáta na Hrad. Jenže jeho projev z balkónu Melantrichu vyzněl příliš funkcionářsky, takže lidé už raději chtěli Václava Havla.
Během revolučního týdne jsem se také probojovala k Milošovi Jakešovi a marně z vykolejeného komunistického mocipána tahala. kdo přikázal masakr na Národní třídě.
Sešla jsem se i se statečným devadesátiletým kardinálem Františkem Tomáškem, který mi připomněl prastarou legendu: „Až bude svatořečena Anežka Přemyslovna, bude v české zemi zase dobře.“ O událostech na Národní třídě se totiž dozvěděl právě během své cesty do Říma na Anežčinu kanonizaci a vůbec nepochyboval o budoucnosti. Na rozloučenou mi věnoval svou navštívenku, na jejíž rub napsal: „Doporučuji držitele této vizitky vaší pozornosti.“
Dodneška mám ten „kardinálský glejt“ schovaný a věřím, že mi pomyslně otvírá dveře všude tam, kam vede správná cesta. A vždycky, když přijde 17. listopad a všichni slaví pád totalitního režimu, já se ten den dívám na ten lísteček a do tváře svých tří synů. A ptám se podobně jako americký rapper ve slavné písničce Happy Birthday na to miminko, které nedostalo šanci:
„Přemýšlím, jaké to mohlo být? Byl bys andílek nebo malý ďáblík? Dali jsme přednost vlastním životům před tvým. Tak všechno nejlepší. Miluju tě, ať už jsi byl jakýkoliv.“
Celou reportáž o Mladém světě a Sametové revoluci si můžete přečíst zde.
