Byla středa 3.září a já jsem vstoupila do školní brány vstříct nástrahám páté třídy. Již jsem se obávala, jaké změny přijdou tentokrát. Hned první z nich mě udeřila jako rána pěstí sotva jsem se podívala na školní rozvrh. Do povinných předmětů nám přibyla informatika. Lehká vlna paniky mě zalila jako proud ze zahradní hadice když jsem se s neblahým tušením pomalu sunula ke svojí kamarádce.,,Ty Luci, informatika to…to není práce s počítačem že ne?“
Moje děsivá domněnka se však potvrdila když Lucka odpověděla: ,,Ale to víš že je. Konečně nějaký zábavný předmět na který jsem se těšila. Kromě matematiky samozřejmě. Už se nemůžu dočkat až začneme. Proč se toho tak děsíš?“
Kdyby jen Lucka věděla. Už sem viděla tu ostudu až oznámím panu učiteli že ani nevím, jak se zachází s power pointem. Měli jsme začít od úterka. To je snad dost času na to, abych se něco naučila…Ale než jsem se nadála, bylo tu úterý a já neuměla vůbec nic. Byla jsem ztracená.
Nastal den D. S dramatickým výrazem usedám k počítači v učebně informatiky a zůstávám na něj civět. Probudí mě lehký šťouchanec od kamarádky: ,,Hele, přišel učitel.“
A pak už jen sleduji jak pan učitel Veverka vstoupil, pozdravil a oznámil osudnou větu: ,,Zapněte si počítače. Heslo je 5.a, všechno malým.“
Roztřásl mě náhlý stud když zvedám ruku a šeptám: ,,Pane učiteli, jak se zapíná počítač?“
Očekávala jsem vlnu smíchu. Místo toho si jen pár dětí vyměnilo zaražené pohledy. Pan učitel obrátil oči v sloup když zamumlal: ,,Já ti to ukážu.“ A o chvíli později už mám zapnutý počítač. Učitel u mě pro jistotu zůstal na stráži když vyslovil další obtížný úkol.
,,Zapněte systém Windows a otevřete Word. Začneme s něčím jednoduchým.“
JEDNODUCHÝM?! Pomyslím si, ale nic neříkám. Když podruhé zvedám ruku, učitel, který už zřejmě pochopil že já budu ten problém se ke mně z výrazem mučedníka připlíží zatímco ostatní už pracují. Zřejmě nabyl dojmu, že takhle ho otravovat mi způsobuje nějaké zlomyslné potěšení.
Zbytek hodiny s panem učitelem po boku proběhl už docela v klidu až na pár drobných nehod. Třeba když jsem omylem tlačítkem dilít vymazala celou svou práci a musela jsem začít od znova načež jsem to nestihla.
Když zazvonilo na konec hodiny a já jsem se s ostatními řadila u dveří, dovolila jsem si vrhnout na pana učitele tázavý pohled. Měl ve tváři takový divný výraz když se na mě díval. Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv a otočila se zpět ke svým spolužákům, abychom si mohli popovídat o první hodině informatiky. Když jsme se řadily u schodů, přemýšlela jsem nad podivným výrazem ve tváři pana Veverky. Zřejmě už se nemohl dočkat až spolu zase budeme příští hodinu pracovat.
