V noci jdu nahoru do pokoje, dotýkám se zdí, které pamatují mnoho. Vstupuju do pokoje, který je mi něčím známý a s lehkým pocitem nejistoty a radosti zároveň, usínám.
Ráno scházím po schodech do prostoru zalitého tlumeným světlem. Dům je plný krabic, společně se pouštíme do jejich rozbalování. Kusy dřeva se postupně spojují a na konci dne stojí v rohu prázdné místností pár skříněk. Procházet se po domě, kde není skoro nic, je tím nejkrásnějším okamžikem roku. Rok jsme cihlu po cihle rozebírali stěny a pak je zase skládali do jiné podoby.
Tomuto kouzelnému okamžiku předcházel rok bydlení s osobou, kterou většina žen nechce často potkávat, natož s ní sdílet dům. Dokud nenastal okamžik společného bydlení vycházeli jsme s tchyní bez větších obtížích, ale… Tchyně svůj čas věnuje přelomovým řešením v domácnosti. A tak se z normální činnosti jako je praní prádla stává série nepochopitelných úkonů. Nejprve připojíte pračku do elektřiny a naházíte do ní prádlo, pak jdete ven, kde se na vyhrazeném místě nachází hadice. Ty popadnete, rozmotáte a položíte do nejzazšího koutu zahrady a druhý konec prostrčíte kočičími dvířky a připojíte k pračce, spoj ovážeme hadrem určeným pouze pro ten účel. Aby hadice držela na správném místě otevřeme šuplík, který zajistíme krabičkou, protože by se mohl zavřít a můžeme prát. Jakmile pračka dopere, probíhá tento příběh pozpátku.
Sprchování a mytí vlasů se stalo sekvencí akčního filmu o několika vteřinách. Za trochu příznivého počasí se odehrávalo na zahradě s pohrdavými zraky sousedů, ale o to větším proudem vody. Taková opatření panovala na všechno a asi by stačila na samostatnou knihu. Po roce takového soužití, naplněného z poloviny zoufalstvím a z druhé půlky záchvaty smíchu, abychom přežili, je prázdná místnost s matrací den před Vánoci tím nejlepším co se mohlo stát.
