Chci také mít pionýrský šátek a kroj, chci stát u pomníčků jako ostatní děti. Mámě to asi řeknu, snad mi koupí modrou sukni a bílou košili.
"Mami složila jsem pionýrský slib, koupíš mi prosím tě sukni a košili?"
"Ty ses snad zbláznila! Co by tomu řekl táta?!"
"Mami, prosím, prosím. Pionýrský kroj už má celá třída, jen já ne..." Slzy mi tečou proudem.
"Počkej nějak to uděláme. Až bude táta brát výplatu¨, koupím ti ten kroj," slibuje máma. Cítím ale, že se také bojí, co na to táta, až se to dozví.
Konečně ho mám. Jsem tak šťastná. Každý den si nosím v aktovce šátek. Potom si ho ve škole uvážu.
"Tati pojedeme zase v létě na tábor od tvé práce? Moc se mi tam líbilo."
"Zítra se na to zeptám," říká táta.
"Holky, na ten tábor můžete jet, ale je to jen pro pionýry. To bude problém."
A je to tady.
"Tati já už jsem pionýrka."
"Piňďo, (tak mi říkal), jak to, že o tom nevím? No, nebreč... A co kroj?"
"Ten už mám taky. I odznak zdatnosti a červeného kříže."
"Příště mi to řekni."
"Ale já jsem se bála, že se budeš zlobit... Říkal jsi přece, že můžeme jít do pionýra jen přes tvou mrtvolu. Nechtěla jsem, aby se ti něco stalo."
"Piňďo, to se jen tak říká. Tak se mi ukaž v tom kroji."
Za chviličku jsem převlečená a stojím před tátou v pozoru.
On se ale směje ha ha ha, volá mámu a holky, ať se jdou podívat na Piňďu.
Zvednou pravou ruku k hlavě a zdravím jako vzorný pionýr. Všichni se mi smějí .Nechápu to a utíkám se převléci.do pokoje. Brečím a brečím, ničemu nerozumím. Ale jsem pyšná pionýrka.
Na táboře jsem dostala stužku vzorný táborník. A několik diplomů za sportovní výkony. Stužku jsem si hned přišila na košili a přidala další odznaky. Teď už se mi doma nebudou smát, až uvidí jak jsem šikovná.
Po návratu jsem se hned pochlubila. Čekala jsem radost a pochvalu.
Táta se zase smál: "Hmm, Piňďo, teď už jsi hotový generál, dej to skříně."
Kdysi měli táta s mámou svoje holičství a kadeřnictví, ale už ho nemají.
Táta dělá v továrně soustružníka, je dělník. Maminka je také dělnice, má moc těžkou práci.
Domů k nám ještě chodí jejich dřívější zákazníci. Taťka je stříhá a holí, mamka jim dělá trvalou a horkou kulmou vlny. Baví mě vše pozorovat. Asi budu kadeřnicí...
Jednou mě taťka zavolá, ať si vezmu ten kroj a přijdu se ukázat panu doktorovi. Já celá šťastná a pyšná letím a hned před nimi stojím, ruku u hlavy a zdravím.
Zdá se mi to, nebo ne? Cukají jim koutky. Takže zase smích... a já jsem si myslela, že je na mě táta pyšný. Není!!!!
Ale mně už to nevadí. Jsem pionýrka, mám červený šátek. Brzy už budu stát i u pomníčku. Pak pochopí všichni že na mě mají být proč hrdí.
