Mučení - napsal Libor Frank

Řím. 2:38 ráno.

Pod okny pronajatého bytu na náměstí San Cosimato se ozývá příšerné kvílení, skřípání, vrzání, praskání a vřeštivý ženský hlas. Z nočního klidu mě probudila uši trhající zvuková kombinace.

Očarován včerejší večerní četbou očekávám noční mučení čarodějnic. Před usnutím mi historická knížka prozradila fakta o středověkých praktikách inkvizice. Poučila mě, že v průběhu necelých 300 roků svého působení tahle katolická instituce umučila a upálila okolo 5 miliónů žen, které prohlásila za čarodějky. Jenom proto, že přemýšlely trochu jinak…

“Ono to uzurpování snad stále pokračuje!!!” bylo první, co mě napadlo, když mě hluk probudil.

“To není možné, máme století číslo 21!” odporuji racionálně situaci.

Rozespalá hlava to ale nebere. Vyletím z postele, pootevřené okno rychle rozrážím dokořán a zírám doprostřed italského náměstí se strachem, že uvidím, jak tam na skřipec natahují další nebohou stařenu.

Zvukové divadlo se znovu opakovalo a docela přesně odpovídalo mým představám o probíhajícím mučícím aktu. Jenže… náměstí bylo prázdné…

Další zvuk! Tentokrát přímo na place pod naším třetím patrem! Opakoval se ještě několikrát a potom… nastartovali a odjeli.
POPELÁŘI!

Už hóóódně dlouho ten svůj pojízdný lis na papír nenamazali a vyluzováním nejrůznějších disharmonií tak dokonale ošálili mou mysl podvědomě zblblou faktickou literaturou. Noční směna likvidovala haldy kartonů z obchodů kolem náměstí.

Nebyl jsem v tom sám. Ta Italka od vedle na ně řvala ještě dávno potom, co už tu nebyli.

Stihnul jsem ještě tu směsici zvuků nahrát jako důkaz.
Jedinou obětí vykonstruovaného mučení jsem se tak stal já. Až do svítání jsem oko nezamhouřil a donekonečna jsem poslouchal, jak se mi od řeky Tibery posmívají racci.


Poučení první : Vyvaruj se čtení hrůzostrašných faktů před spaním
Poučení druhé : Nikdy nesrovnávej likvidaci odpadu s inkvizicí

Poučení třetí, pro popeláře : Měli byste si to namazat!