 |
| Sylvia atricapilla, pěnice černohlavá |
„Někdo zvoní! Jdu otevřít!“
Na šedé chodbě sídlištního paneláku stojí skupinka dětí a svírají cosi zabalené v čepici: „Dobrý den, je doma pan Miles? Neseme mu vypadlé ptáče z hnízda. Našli jsme ho před domem na chodníku.“
„Tati, pojď se podívat!“ přebírám sotva opeřené holátko do svých rukou. „Tati, slyšíš mě!!!“
„No jo, už jdu,“ otevírají se dveře od obýváku a objevuje se vysoká postava oblečené v zelené lesnické uniformě. Husté hnědé vlnité nepoddajné vlasy a pod nimi zamračený nepřívětivý pohled, který se zaměřuje na nezvané lidské návštěvníky. Ovšem jak zahlédne malého ptáčka, vše se mění. Jeho oči se rozzáří.
„To je pěnice černohlavá. Sylvia atricapilla, lidově se jí také říká černohlávek. Snadno se pozná podle typické čepičky na hlavě, dokáže skvěle napodobit hlasy jiných druhů ptáků. Je docela vzácná. Zkusíme ji vypiplat.“ Zabouchne dveře dětem před nosem a už nového strávníka nese do kuchyně.
„Niko, najdi nějakou krabici, skoč do obchodu pro tvaroh, uvař vajíčko natvrdo, musíme mláděti umíchat potravu…“
„Tati já teď nemám čas, musím se učit, zítra píšeme písemku z matiky.“
„Když to neuděláš, tak tohle ptáče chcípne. To chceš? Tak ho nech klidně umřít, no. Prostě tě příroda nezajímá, tebe to jednoduše nebaví.“
Jako vždycky se nechám vydeptat. Beru tašku a běžím pro tvaroh a pro všechno ostatní. Táta ví, jak na mě. Chci se vyhnout sporům, a tak to, co si sám vymyslí, hodí na mě. Žije zájmem o přírodu a svou vědeckou prací. To je jeho priorita. Tomu dává vždy přednost. Rodina a děti se mu do života nějak připletly. Má nás rád, ale tak trochu nestardardně.
„Jo a zítra ti přinesu z práce mražené kobylky. Těmi ho budeš krmit. A nezapomeň jim utrhat nožičky. Ty by se mu zasekly v krku. Krmit se musí každé dvě hodiny, takže si to ptáče vezmi do školy…“
„Prohoha, fuj! Trhat nohy kobylkám, to absolutně nesnáším. A před klukama ve škole! Budou ze mne mít srandu.“
Snažím se najít oporu u mamky, ale ta mě zahrne historkami z jejich společného života:
„Jednou mi kolegyně nechala u táty celou moji výplatu. A víš, co s ní udělal? Koupil za všechny ty peníze sítě na ptáky. Já jsem si pak musela chodit na jídlo půjčovat k sousedům. Nebo pamatuješ, jak jsem mu koupila loni k vánocům ty luxusní kožené rukavice? Ustřihnul u nich konečky prstů, aby se mu s nimi dobře střílelo z pušky. A já blázen jsem na ně stála celé odpoledne frontu v Domě módy! A co si mám počít s těmi žábami a hady dole v ledničce? Úplně se bojím ji otevřít. Kam asi mám dát mandarinky, které se mi pro vás podařilo sehnat? Vždycky se mi chce brečet, když si vzpomenu na naše nové závěsy z obýváku, ze kterých si táta vyrobil úkryt pro pozorování ptáků. A já mu ho nakonec ještě pomáhala šít…. Holka, žít s biologem je vážně řehole.“
Tak mamka mě nezachrání, to je marný. Jdu sbírat odvahu na trhání nožiček…
……..
Tenkrát, když jsem byla malá holka, mi tátovy příhody a způsoby jeho chování šíleně vadily. Nebyl to rozhodně otec snů. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, s jakým úsilím a nasazením pracoval na svých přírodovědných projektech. Jak byl houževnatý, umanutý a zarputilý. Na nic a na nikoho se neohlížel a v nelehké době si šel za svým cílem. Čím jsem starší, tím víc se jeho geny zviditelňují ve mně samé.
