„No konečně jsem tady!” odfoukl si poté, co vkročil na nejvyšší platformu úzké rozhledny. Odpočítal poslední točité schody a začal se rozhlížet. Rozhlížet???
Teprve teď jsem toho všiml. V ruce drží bílou hůl!!! Ohmatává s ní kovovou podlahu. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. On sem vylezl sám! Slepý muž na rozhledně! Málem jsem se začal smát.
„Kdybyste cokoliv potřeboval, řekněte,” snažím se mu pomalu nabídnout alespoň nějakou jistotu, když jsme tu teď v té výšce ve větru jen my dva.
„Ne néé, já jsem v pohodě,” odvětí sportovně oblečený padesátník a z tašky přes rameno vytahuje mobil. Poprvé vidím v akci kompletní hlasovou komunikaci člověka s přístrojem. Naprosto neuvěřitelně občas sáhne prstem na správné místo displeje a klikne nebo potáhne. Stroj dokonale pracuje.
To snad není pravda!, křičím si pro sebe. Chlápek s bělmem v očích otevírá spolehlivě aplikaci ‘Fotoaparát'. On snad bude fotit?!, divím se v duchu nevěřícně.
„Jestli chcete, já vám to rád vyfotím,” už to nevydržím a nabízím pomoc.
„To byste byl hodnej,” nastavuje kombinací hlasu a doteků parametry focení a podává mi svůj telefon.
Beru to panoramaticky jednotlivými snímky zleva doprava a každý záběr komentuji, co že to tam jako bude mít vyfocené.
Hlavou mi víří koktejl myšlenek. Může tenhle odvážný člověk někdy ty fotky vidět? Má je jako důkaz pro někoho, že tady byl?
Odevzdávám iPhone a dáváme se trochu více do řeči.
„Nechal jsem se sem autem dovézt z Prahy, asi třicet kilometrů je to,” začíná být sdílný. „Když je takový krásný počasíčko,” dodává jakoby nic.
Tak to fakt nedám, řve to ve mně! Buďto vidí, nebo to nemyslí vážně! Snažím se uklidnit.
„Víte, já sem chodím poslouchat rádio, při dobré viditelnosti se tady dají chytit i německé stanice,” zamotal mi naprosto neočekávaně vnímání smyslů. „A taky možná budu vysílat,” tahá z tašky další krabičku v podobě vysílačky.
„Nevíte, v kolik to tady zavírají? Od posledně jsem to zapomněl,” dostává mě na lopatky.
„Občas sem zajedu, jen nevím, jak se odsud dneska večer dostanu zpátky domů do Braníka, přece jenom je neděle,” vysvětluje mi s naprostým klidem. Držím se pevně zábradlí a zhluboka dýchám…
„Můžu, můžu vás tady nechat samotného?” ptám se nesměle po dlouhých minutách. Je pozdní odpoledne a na mě už čeká zbytek rodiny dole u auta.
„Jasný, žádný problém,” odvětí suverénně. „Já si poradím.”
„Tak hezký den přeji,” odhodlám se k odchodu.
„Nashle a díky,” loučí se.
Obohacen silným zážitkem pomalu zlézám schod za schodem. Otáčím se za ťukáním bílé hůlky v nejvyšším patře rozhledny o rozměru pár metrů čtverečních. Stojí tam s vysílačkou na krku a zřejmě už vysílá.
On vlastně vysílá pořád. I bez vysílačky…
Poučení: I nevidomí mají svoje rozhledny.
