Levou nohou zaznamenávám stopy do mokrého písku, pravou mi omývá šplouchající moře. Červenobílá hůl těká tam a zpět. Cítím, jak se na její konec nabalují jemná zrníčka, která za pár vteřin na druhé straně spláchne přílivová vlna.Zatímco se většina turistů oddává diskotékovým radovánkám, já si užívám večerní procházku po pláži. Nemusím se proplétat mezi lidmi, kteří před mou šermující zbraní uskakují, abych je omylem nepřetáhl přes kotníky.
Zhluboka dýchám svěží mořský vzduch, mísící se s pachem přepáleného tuku ze smažených ryb. Poslouchám zpěv racků, kteří marně svádí boj vydaných decibelů s brutálně hlasitou hudbou z přilehlých barů.
Bosými chodidly čtu reliéf pláže. Jdu padesát kroků doprava, padesát doleva a zase zpátky, abych si udržel orientaci. Občas se skloním, naberu ze dna písek a nechám vodu, aby jej v mžiku mezi mými mírně roztaženými prsty opět odplavila. Když mám štěstí, zachytnu několik mušliček, jindy oblázky, v horším případě kousek igelitu buhví od čeho.
S trochou nostalgie si uvědomuji, že ještě před osmi lety jsem tohle všechno mohl pozorovat na vlastní oči...
