(Popis dcery očima přísné matky učitelky z předchozího příběhu Pán Bůj jezdí v mercedesu)
Teda – já nevím. Tahle naše Jitka, ta vůbec není po mně. Já jsem tolik chtěla studovat, být dobrá, něco dokázat, stát se doktorkou! Jenže tenkrát na moje studia naši peníze prostě neměli. Tahle holka má všechno, na co si vzpomene, ale ničeho si neváží, ze všeho si dělá srandu, nic nebere vážně. Vysokou studuje, to jo, ale bůhví, jak to dopadne, a jestli vůbec dostuduje.
Copak zkoušky, ty ona dělá, ale málokdy je to lepší než za tři. To já, já bych byla jedničkářka… Tak se mi tak zdá, že to naše děvče je trochu nezodpovědné, dost pohrkané a vůbec není zodpovědné!
Trochu mě ale mrzí, že si mnohem líp rozumí s tátou než se mnou. Kdoví, možná jsem na ni byla až moc přísná. Ale proč bych si to nepřiznala – když se pěkně vyfikne a vystoupí s tou jejich kapelou u nás v sokolovně, sluší jí to a zpívat umí. Ale zdá se mi, že to pro ni není dobrá parta, kouří a moc pijou a já nevím, když ji pak Tonda z kapely doprovází domů, jestli se nestane nějakej malér. Bože, vždyť já o ní nic pořádně nevím….
Ale stejně, až se zas zítra stará Horáková v krámě zeptá: „Tak jakpak Božka, jak si vede ta vaše holka, ještě študuje?!“, vím, co odpovím. „No to víš Stáňo, s holkama jsou vždycky starosti, ale tahle naše nám dělá jen radost! Ještě rok, a bude z ní doktorka!“
