Neměl jsem tam vůbec chodit, je to fakt blbec. Pomyslel si Jan Blažej Santini, když se vracel ze zpovědi od faráře Zounara. Ten den se jen znásobily pochybnosti, které už beztak dlouho měl. Usídlily se mu v hlavě tenkrát, když po Honzíkovi odešel i Josífek.A nedávno mu v náručí zemřel i třetí syn, František.
Tehdy zvolal: „Bože, proč si to dopustil? Proč mě stále zkoušíš? Co jsem ti udělal?“
Dlouho se pak kostelu vyhýbal, vynechal nedělní mši i zpověď. Až teď se odhodlal znovu jít. Ale farářova slova mu byla spíš k smíchu než pro útěchu.
Nepotřebuju žádnýho prostředníka, pomyslel si cestou domů. Pokud Bůh je, je to jen mezi ním a mnou. A už vůbec nepotřebuju takovýho vola jako je Zounar, aby mi říkal, že je to vůle našeho Pána a do jeho úmyslů nevidíme. A pokud Bůh není, tak ať jde do háje s útěchou a spásou nejen farář, ale i celá ta jejich církev!
A tehdy se rozhodl. Udělá to. Postaví Vejmluvovi ten kostel, ale tenhle bude jiný. Hodně jiný. Navrhne ho tak, že nad jeho krásou užasnou všichni. Postaví kostel na památku těch, které miloval, a ne pro církev. Tohle bude jen mezi ním a Bohem. Pokud skutečně je, ať už s ním i kostelem naloží podle svého uvážení. A pokud není, budou po staletí, možná na věky putovat na místo davy poutníků, aby se poklonili památce Jana Nepomuckého a přitom se pokloní také jim!
Večer usedl k velkému dubovému stolu a začal. Pracoval celou noc a nad ránem měl kontury díla hotové. Pěticípá hvězda, pět kaplí, pět vchodů. Tři synové, bratr a matka. Pět blízkých, kteří odešli mnohem dříve, než bylo spravedlivé. Šesticípá hvězda, 4 děti, žena, otec, nechť je navždy památkou na ty, které miloval. Dvanáctka bude symbolem vzdoru. I kdyby mě Bůh čtyřikrát tři syny vzal, nezlomí mě. Deset je míst, kde na vandru pracoval a našel tam dobré lidi.
Znal dobře symboliku čísel, skvěle se orientoval v Kabale i Talmudu, Bibli uměl nazpaměť. Tentokrát si ale s čísly pohrál jinak. Navzdory církvi, Bohu, osudu!
