Opět v tom jedu. Našla jsem svůj vlak, vagón i sedadlo. Pendolíno je mi sympatické. Má výjimečnou postavu mezi ostatními vlakovými soupravami, a tak se poznáváme na první dobrou. Počet lidí na čtvereční metr houstne. Zatím jich mám jen plný vagón. Pokud budou umravnění, včetně toho uřvaného dítěte a mobilizující ženské přede mnou, nic se u mě nezmění.
Parta Poláků, která vyjížděla zároveň se mnou, a nastoupila do vagónu číslo čtyři, o dvě stanice později zjistila, že má sedadla ve vagonu číslo sedm jako já. Myslela jsem, si, že jazyková bariéra se na čísla nevztahuje.
Dítěti vedle se chce čurat. Mně se chce psát. Noťas mám na dně kufru, beru tedy archaicky tužku a papír a přitahuji pozornost. Působím zjevně jako exemplář z dinoparku. Rozhlížím se po skladbě pasažérů. Všude, kam se podívám, mobilní akvabely již zahájily svůj tanec s daty. Vlastně omyl. Zde mohou tančit zdarma, neboť do rytmu jim hraje skupina WIFI Českých drah.
Sdílná paní na sedadle přede mnou křičí do mobilu.
„Hlavně neočekávej nic špatného a vždy s úsměvem.“
„Hele, neboj, vše je řešitelné. Je to věc psychiky. Důležité je, ať máš dost béčka.“
Její náhle zmlknutí může znamenat jen jediné – jsme bez signálu.
Kdysi jsem si myslela, že je důležité „míti Filipa“. Změna. Důležité je mít dostatek „béčka.“ A tak se snažím do rytmu uhánějícího vlaku nakupit jich co nejvíce. V duchu si „béčkuji se slovy“ o tom, že jedu na autorské čtení na Dobešku v Bráníku.
Báječný Breefink Bude Brzy v Bráníku. Bravurní Banda se Blýskne. Bystří Bystří. Booky na Burze. Bohatství. Bolesti. Bláznovství. Bingo.
Vjíždíme do Olomouce. Jak by řekli hokejisté, první třetina je úspěšně za námi.
Mezitím se zklidnilo i ukřičené dítě a celý vagón se zahalil do nezvyklého ticha.
Poláci, milující vlakovou turistiku, se rozchodili tam a zpět.
Zklidněnému dítěti tatínek vysvětluje, že došlo k pětiminutovému zpoždění včetně přesných časů. Chlapec, snad tříletý, se tváří dost zděšeně. Pět minut není žádná sranda.
Dostávám hlad.
Toužím po nějaké milé stevardce nabízející chutné a kvalitní jídlo.
Dítě zpívá. Raduji se, že posttraumatický šok z pětiminutového zpoždění je snad zdárně zažehnán. Do zpěvu mu skáče kreativní otec a na dětském obrázku plném čar a čmáranic vysvětluje, kde právě jsme a kam směřujeme.
Měním názor. Stevardka nemusí být milá a dokonce jsem ochotná slevit i z kvality a chuti jídla. Hlavně, aby už přišla.
Dítě, zjevně kreativní po otci, začíná nenápadně rozebírat sedadlo.
Neuvěřitelné. Polští cestující jsou opět na pochodu. Vypadá to, že na místo trasy Praha-Prčice chtějí zvládnout Praha-Pardubice.
Můj pocit hladu zesiluje.
Tatínek s dítětem se chystají do jídelního vozu. Dostávám odvahu. Nechávám na místě všechny své movité věci a vyrážím za nimi. V jídeláku si radostně objednávám kafe a jídlo, aniž bych si všimla, že stojíme.
„Nemůžu vám to ohřát,“ mile se na mě usmívá obsluha. „Jsme bez proudu. Mimořádná událost – někde na naší trati hoří lokomotiva. Máme další zpoždění.“ Ach ne. Můj žaludek i dítě jsou v šoku.
Seznamuji se s dalšími hladovými postiženými. Sdílená starost, poloviční starost. I můj hlad se zmenšil.
Drážní hasiči jsou šikulové. Po čase se mikrovlnka pomalu roztáčí. Beru své vzácné poklady a vracím se na místo.
Jsem po jídle. Dítě zůstalo v dětském koutku a ukřičená paní si čte. Nádherná chvíle ke zdřímnutí. Propadám se do svého snu a jakoby z dálky slyším hlas milé stevardky.
„Mohu nabídnout něco k jídlu či pití?“
Nechci ji zklamat, když ke mně razila takový kus cesty, a těsně před cílem si objednávám malou sladkou tyčinku. Pomyslnou sladkou tečku na závěr mé tříhodinky se zpožděním.
Neboť: „Dámy a pánové, právě vjíždíme do stanice Praha – Hlavní nádraží“.
