„Tak bylo to teda dobrý, nebo blbý?“ ptala jsem se mámy, když jsme diskutovaly o době totality.„No, jak pro koho,“ odpověděla mi mamka. Měla jsem totiž o komunismu napsat do školy referát.
„Když já tomu pořád nerozumím, ale i když jsem tu dobu nezažila, chtěla bych ji pochopit. Je to přece i moje historie.“
„Tak mi schválně zkus zopakovat, jak sis to moje vyprávění vyložila...“
A tak jsem začala:
„Komunismus chápu jako dobu, kdy měli lidi jistotu. Věděli, že budou mít práci, léky, a když se jim narodí dítě, dostanou půjčku s nízkým úrokem.
Ale neměli informace a nemohli říkat všechny své názory.
A taky nebyl luxus.
Všichni sousedi měli stejný nábytek. Dneska máme všichni věci, jako je pračka, banány, buráky, pomeranče, dámské vložky, toaletní papír nebo rádio. Tenkrát se na ně stála fronta. A zajímavý bylo, že všude stály stejně. V Ivančicích i v Praze. Přirážka byla třeba v divadle nebo v hospodě, ale jinak byly všude ceny stejný.
A výrobky déle vydržely. Když už si člověk vystál frontu v Tuzexu na nový rifle, tak je měl fakt dlouho, protože byly hodně kvalitní.
Lidi měli strach něco mít. Nebo spíš se báli, aby se vědělo, že něco mají. Třeba když měl někdo přijít na návštěvu, měli strach, aby u nich něco drahého neviděl. U nás na Moravě se ale návštěvy moc dopředu neohlašují. Prostě hosty najednou máte v kuchyni, tam se tenkrát dělo všechno důležitý. Obývák se skoro nepoužíval.
Kdybych byla z bohaté rodiny, nosila bych do školy ke svačině uherák, a když z chudý, tak domácí paštiku.
A taky se nesmělo stěžovat si na učitele. To hned přiletěl pohlavek s větou: „Já ti dám, pan učitel...“
„Počkej, počkej, říkalo se soudruh učitel,“ opravila mě mamka.
„Tak soudruh učitel... a ten měl vždycky pravdu! Odpoledne děti u nás na vesnici neměly moc kroužky a sportovní zápasy. Spíš většinou lítaly venku. Když měly hlad, nebo žízeň, prostě přišly domů a hned zase běžely, kam chtěly. Nikdo se o ně nebál, protože nebylo tolik únosů a úchylů jako dneska.
Možná teda byly i tenkrát, ale moc se o nic nevědělo, protože v novinách se o tom nepsalo.
Taky se všichni zdravili. Když nepozdravilo dítě na ulici, prostě dostalo pohlavek.
Rodiče chodili do práce, ale ne tolik jako dneska. Byli víc doma.
Na dovolenou se jezdilo do Jugoslávie, Bulharska, Východního Německa nebo do Polska.
Pak přišel ten rok 89. Hodně věcí se změnilo. U nás na venkově měli mnozí strach. Nevěděli totiž, jestli to bude změna k lepšímu, nebo k horšímu.
Ten, kdo měl před znárodněním majetek, se těšil, že ho dostane zpátky. A ten, kdo byl chudej už před tím, věděl, že bude chudej i teď.
Najednou se ale ztratily ty jistoty. Lidi najednou neměli práci, zrušilo se JZD a všechno se zdražilo.
Začalo být víc informací o tom, co se u nás děje, a lidi si o tom mohli víc povídat. Už se nebáli, že je někdo za jejich názor udá. A politici se pak hrozně dlouho hádali, jestli budeme Československá republika s pomlčkou nebo bez ní. A to by na ten školní referát už tak nějak mohlo stačit, ne?“
„No, tak takhle nějak to opravdu bylo,“ kýve hlavou moje máma. A pak mi položí stejnou otázku, jako na začátku já jí: „Myslíš, že to teda bylo dobrý, nebo blbý?“
„Mami, já nevím. Asi jak pro koho.“
