“Čau tati, jdu tě zkontrolovat, jestli tady nezlobíš,“ dobírala si ho se smíchem, ruce plné tašek.
“Poslala tě máma, co?” zatvářil se dotčeně.
Nežijí spolu už dvacet let, ale ona si vždycky najde způsob, jak mu vlézt do života, pomyslel si.
“Vždyť víš, že se o tebe jenom bojíme, tak nebuď zlej,“ vlepila mu Adéla smířlivě pusu na tvář a dala se do vybalování nádob s obědem.
“Zase řízek a zase je v plastový krabici?” nevěřícně zavrtěl hlavou, “jste s matkou nenapravitelný!”
Adéla radši pomlčela. Věděla, že otcova posedlost ekologií a vegetariánstvím jsou pro rozhovor tenký led. Navíc každá věta, která obsahovala slova “vy s matkou”, sloužila jako potenciální rozbuška.
“Co maluješ?” odklonila téma a zadívala se na rozdělané plátno na stojanu.
“Ale nic, jen další blbá reprodukce,” pronesl s opovržením, “z něčeho hold žít musím.“
Na rozdíl od jeho vlastních děl, která stále jen plnila ateliér, šly reprodukce a další práce na zakázku na odbyt.
“Chápeš, že si někdo tenhle hnus vystaví doma a bude ho mít na očích po zbytek života?” zašklebil se na Adélu spiklenecky.
Zasmála se. Nechtěla, aby rozhovor jako vždy sklouzl k tématu nedocenění otcovy vlastní tvorby. “Ale počkej!” odběhl za roh a postavil před ní svůj poslední obraz. “Včera jsem ho dokončil,“ pronesl pyšně nad obrovskou malbou připomínající něco rozbitého a nepříjemně se zarývajícího pod kůži. “Co na něj říkáš?” zašeptal nedočkavě otec.
“Je to dobrý, tati, jen...” nevěděla, jak to říct, vždyť třeba o nic nejde.
“Jen co?“ naléhal.
Adéle se vybavila otcova předchozí podobná díla. Byla ztvárněním jeho „zjevení a vizí“, jak o nich sám říkal, a považoval je za vrchol své tvorby. Pro ni byla ale znamením, že je otec zase šikmé ploše.
“Já jen, jestli je s tebou všechno v pořádku,” upřela na otce tázavý pohled.
“Ale no tak, holčičko, mám všechno pod kontrolou, netvař se tak dramaticky a povídej, jak to na tebe působí!” vyzvídal dál.
Adéla zvažovala pečlivě každé budoucí slovo. Znala až příliš dobře otcovy eskapády, během nichž v touze po políbení múzou neváhal svou múzu podpořit čímkoli od marihuany až po kokain.
“Působí to děsivě, tati,” řekla nakonec po pravdě, když sebrala odvahu.
“Do hajzlu, Adélo, nebuď stejná jako všichni! Kvůli takovým, jako jsi ty, nikdy nic neprodám! Jsi povrchní jako tvoje matka!” vyletěl na ni vztekle.
“Nechci se hádat, tati, alespoň na Štědrý den ne…” podívala se na něj úpěnlivě.
Otec vyděšeně ztuhl.
Štědrý den?! hučelo mu v hlavě. Přesunul se pomalu ke stolu a položil si hlavu do dlaní. Musel být několik dní v rauši, došlo mu. V jeho světě bylo včera teprve devatenáctého prosince.
Někdo mi ukradl čtyři dny, pomyslel si pohroužený sám do sebe, a co hůř, moje dcera ode mě zase nedostane dárek…
Cítil, jak k němu přistoupila a obejmula ho. Pochopila to, zastyděl se.
„Pojď, tati, dáme si ten řízek spolu, jo?“ prolomila Adéla jako první těžké ticho.
Otec beze slova přikývl a vděčně se na ni usmál.
