Moje mozkové neurony jeden přes druhý s funěním urputně přehrabují nové informace a snaží se je uložit do příslušných přihrádek. Je toho moc. Některé slabé poznatky asi nevydrží a tiše vyšumí z mozkového skladiště. Ale nevadí, zbývá jich ještě až až.
Odjíždíme s Věrkou z víkendového pobytu ze Štířího dolu. Odjíždíme mlčky, hlavy překypují myšlenkami, které nejdou hned tak utřídit. Mlčíme ale jen než se vymotáme na hlavní silnici. Pak začneme mluvit skoro současně: „To byl úžasný víkend…ta atmosféra…a jak jsme se nasmáli…třeba jak Bořík četl …nebo jak Dana vykládala…nebo jak Yakeen měl tu historku…nebo ta báseň na závěr, ta mě dostala…“ mluvíme jedna přes druhou, ani nemusíme dokončovat věty.
Obě jsme na stejné vlně, dobře víme, o čem je řeč.
„Tak krásný víkend už jsem dlouho nezažila. Ten pocit je nepopsatelný,“ rozplývám se nadšením. Obě jsme se zasmály. Tutéž větu totiž někdo řekl při loučení a Dana hned oponovala: „To vůbec nechci slyšet! Správný spisovatel MUSÍ umět popsat svoje pocity!“
V listopadu se bohužel stmívá už nechutně brzo a já po tmě špatně vidím. Chvílemi, mezi obcemi, dokonce překračuji šedesátikilometrovou rychlost. Věrka se křečovitě drží madla nade dveřmi, ale nemusí se bát, já se opravdu hodně snažím udržet auto na silnici. Jak se tak snažím, přehlédla jsem odbočku na Brno.
„ Co by to bylo za výlet, kdybych aspoň jednou nezabloudila…není to nakonec hezčí, než jenom prostá jízda tam a zpět?“ pokládám řečnickou otázku a valím oči na temnou silnici.Myšlenky si zatím volně pobíhají po skladišti, a aby cesta lépe ubíhala, vybírám z přihrádky vzpomínek a vyprávím Věrce:
„Kdysi, před dvaceti lety, jsem byla na meditaci. Zšeřelou místnost osvětlují svíčky, zní tlumená hudba a čadí nějaká vonná tyčinka. Nás asi osm žen uléhá na karimatky a máme meditovat. Představit si na hrudníku růžové poupě, pomalu ho otvírat a zavírat. Až se otevře celé, můžeme vstoupit dovnitř a tam relaxovat. Motá se mi v hlavě kde co, ale poupě tam určitě není. Podle klidného oddychování kolem sebe soudím, že většina holek už se válí mezi pestíky a já pořád nic. Zjišťuji, že mám zaťaté všechny svaly a pevně stisknuté zuby, jak se za každou cenu snažím uvolnit. Dobře, takže povolit, vydýchat a hele, poupě už se otvírá. Najednou svítí slunce, modrá obloha prosvítá přes okvětní plátky, sem tam propluje malý mráček. Nad hlavou se mi tyčí pestíky, růžová vůně sladce stoupá k obloze. Hlavně aby nepřiletěl čmelák, to by mi asi meditaci trošku pošramotilo. Jen co se začínám v květu zabydlovat, už nás vedou z meditace pryč, sakra, zrovna když se mi tam začínalo tak líbit…“
Věrka buďto zaujatě poslouchá nebo usnula, ani nedutá. „Teď se posadíme po dvojicích zády k sobě…otevřeme si na hrudníku svoje poupě a představíme si, jak z něho vychází růžová mlha…celou nás obklopuje…. zahaluje i vaši partnerku ve dvojici…“ navádí nás šeptem instruktorka. Tak poupě bych už měla, ale růžová mlha nikde. Jediné, co vidím svým vnitřním zrakem, jsou růžovošedé čmoudíky, mdle se mihotající nad mojí růží. Ale to už cítím, jak se zezadu od mé sousedky valí hustá růžová mlha, jak cukrová vata. Obklopila mě celou, i s mými čmoudíky. Sdělovaly jsme si pak svoje poznatky a ona kupodivu naprosto přesně popsala moje pocity. Nojo, je mladá, krásná, plná energie, to se jí to pak vyrábí cukrová vata… Byl to silný zážitek.“
Mezitím, co tak poutavě vyprávím, jsme si pěkně pobloudily.
Naštěstí Věrka, v hrůze, že ji budu ještě několik hodin vláčet po silnicích, našla opět správný směr. Už jsme skoro doma a ani to tak dlouho netrvalo.
A v tom jsem na to přišla … Dana bude mít radost…jsem už vážně asi spisovatelka… Vím už, jak popsat svoje pocity z našeho psacího víkendu:
Jsem teď totiž vevnitř celá hustě sladce sytě růžová jako cukrová vata.
