Rozchechtal se a znovu zopakoval: „Mrdat, mrdat!“ vyžíval se ve vyslovování toho slova, mazlil se s každou slabikou. Do temnoty paměti se tak dostalo světlo, a ozářilo jeho vzpomínku.
Bylo mu sedm, už uměl číst a zrovna se učil, že za každý čtenářský výkon nebude pochválen. „Mami, někdo nám zezadu na barák napsal MRDAT!“ pyšně hlásil, a matka očividně nevěděla, co si s informací počít. Nevědomě, a mechanicky se odvolala k vyšší autoritě: „Pro Krista Pána, Martine, tohle slovo už nikdy, nikde, pro Boha živýho, nesmíš říkat!“ byl to na ateistku slušný výkon, kterému stud a strach, že by je mohli slyšet sousedi, dodal zoufalou opravdovost bigotní katoličky.
Pak sebrala v kůlně staré kladivo, a za neustálého ohlížení, otloukla z domku velký kus omítky i s nápisem. Udělala by cokoliv, jen aby to slovo už nikdo nikdy neviděl. Martin už předtím z pochechtávání kluků vytušil, že s tím slovem nebude všechno úplně v pořádku. Ale že je takhle mocné, to ho fakt překvapilo. Údery kladiva v ruce zoufalé matky švadleny, která byla ochotná si v tažení proti tomuhle slovu i rozmlátit svůj největší poklad, vlastní domeček, zatloukly tento výraz hluboko do duše malého Martina. Někde se něco uzavřelo, a až se to smísí s probouzející se sexualitou, začne to kvasit. Místo čiré radosti nad prostým faktem, že muž se ženou si mohou milováním navzájem dávat radost, budou z kvasu smyslnosti a viny unikat smrduté bubliny sprostých vtipů, dvojsmyslů a narážek. Martin byl v jednom okamžiku vychován jako všichni kolem něj, ale také tak zkažen.
V meditárně, kde teď křičel, to slovo nikoho neděsilo, ani si ho nikdo nevšímal s výjimkou muže, který stál proti němu. Ten s ním udržoval neustálý oční kontakt beze slov. Věděl, že až po pěti minutách zazní gong, že se vystřídají, a pak, že mu Martin mlčenlivou, laskavou pozornost bude oplácet. Ve stejném rytmu pracovaly i ostatní dvojice v místnosti. Dohromady asi třicet lidí z různých zemí. Byly slyšet čeština, polština, němčina a angličtina. Někdo se smál, někdo plakal, někdo mlčel, někdo vřískal.
Ano, takovéhle skupiny existují a je to způsob, jak se dostat přes nánosy předsudků, společenských norem, strachů a bolestí v nás k tomu, co je pod tím ukryté. K tomu svobodnému a živému. Je to, jako se přes zataženou oblohu myšlenek a přes bouřková mračna pocitů dostat k věčně svítícímu slunci čistého bytí. Jako vyčistit studnu od bahna zkušeností a biologických programů až k čistému pramenu poznání.
V Martinovi dozněla vzpomínka na řádící mámu s kladivem v ruce v laskavém úsměvu. Ale už se z paměti draly další výjevy. V černobílé vypouklé obrazovce televizoru Tesla se odrážel obraz převlékající se matky.
Byl lepší způsob, jak přilákat pozornost desetiletého kluka, než mu říct: „Martine, teď se neotáčej, budu se převlíkat, jo?“
Blejskavé kombiné, mámy nadváha, bombarďáky. Martin byl koncem sedmdesátých let odborníkem na spodní prádlo, jaké nosily ženy v západním Německu. Když si tajně půjčoval z dílny své matky katalogy, dokázal během sekundy najít to, co hledal. Pyžama a noční košile byly předehrou, a když vrcholila přehlídka kalhotek a podprsenek několika erotickými modýlky, bylo to již společně s ním.
Když se Martin začal seznamovat s realitou dámského spodního prádla v socialistickém Československu, byl vlastně zklamán.
Tohle vše se během pár vteřin prohnalo Martinovi v hlavě. Pořád stojí v meditárně a pořád odkrývá vrstvy usazenin v té velké části jeho mysli, která se zabývá sexualitou.
Když teď říká: „kyprá“, nebloudí už myšlenkami u převlíkající se matky. Vzpomíná na tu tlustou holku, se kterou se váleli na trávě za internátem. Na tu, která mu první dovolila prozkoumávat tu nejmazlavější ze všech škvír. Martin teď zkušenost reflektuje slovy: „kyprá, obrovská, mokrá,“ a je rád, že proti němu stojí Čech. Nevěděl by, jak říct anglicky kyprá, a přitom si právě tohle přídavné jméno zabrala vzpomínka na tučný podbřišek oné slečny snad navždy.
Byly všechny holky v osmdesátejch tlustý, nebo přece jen se proporce Martinovy matky odrazily nejen ve skle obrazovky? Každopádně bombarďáky byly normou. Stejně jako upachtěná provinilost trávníků na venkovských tancovačkách.
„Lenka,“ vydechne teď Martin. Bengálská noc a věkový rozdíl sedmnácti let. Zase jedna velká, černá, chlupatá. Rozvedená třiatřicetiletá žena, dvě děti. Martin v ní klouzal a její pohlaví neposkytovalo žádný stimulující stisk. Bylo to mnohem méně vzrušující než Quelle nebo Neckermann, ale mělo to být to ONO. Zkusil zašeptat: „miluju tě,“ ale slyšel, jak je to prázdné, a ani odpověď: „hlavně si dávej pozor,“ celou situaci neudělala romantičtější. Nemusel si dávat pozor. Džínová bunda velikosti 38 a bílé tričko trochu pobryndané pivem, jediné, co Lenka měla na sobě, zdaleka nedosahovaly tvarů a přitažlivosti německých modelek. Martin po nějaké době, kapela odehrála jednu písničku, orgasmus sehrál.
Rád bych teď napsal, že se cítil prázdný a zklamaný, Martin by tím z toho vyšel jako citlivý kluk, ale ono to tak nebylo. Vrátili se s Lenkou na tancovačku a Martin šel pro pivo. Asi bylo vidět, že už je dospělý, protože chlápek u stánku po něm nechtěl občanku. Bylo mu patnáct a bláhově si myslel, že svět už před ním nemá žádný tajemství. Byl plný pýchy a nadšený, čím se bude moct pochlubit kamarádům.
Lence se asi v zajíčkovi zalíbilo. Vzala ho domů a do ložnice. Když je tam našel její syn, který byl jen o pár let mladší než Martin a prohlásil: „Teda mámo, tohle jsi opravdu přehnala...“, nebyla na světě dost velká peřina, pod kterou by se mohl schovat. Stejně s ní šel pak do hospody a vedl se s ní za ruku. V hospodě seděli vousatí a vlasatí vrstevníci Lenky. Pohled na ně dva je rozesmál k slzám.
Martin stojí v meditárně a chechtá se. Jak musel bejt směšnej. Naparující se patnáctiletej kluk, kterýmu chlapy objednávali pivo a rum. Tím se z tragikomického koktejlu odpaří ta komická složka. Zůstala tragédie. Tragédie lidského hledání štěstí a uznání v očích druhých. Tragédie dosahování cílů, které určuje bloudící stádo. Tragédie lidské mysli. Tragédie lidské sexuality. Tragédie ve svém původním významu. Tragédie jako zpěv kozlů. Nadržených, umečených kozlů v ohradě předsudků a strachů. Martin z chechtotu přechází rovnou do pláče.
„Martine,“ šeptá sám sobě a tomu klukovi v něm. Chce mu to vše ulehčit, ale nemůže.
Stékají mu po tváři slzy a v hlavě se mu v rychlém sledu mění obrázky tváří, prádla a pohlaví. Ty tajemné záhyby klínů, kde všude bude marně hledat svoje štěstí.
Ve vzpomínkách je znovu kdesi v klubu, a tak tady a teď, v meditárně, spíš řve, než zpívá: „Come on baby, light my fire,“ a úsměv alfa samce vykoukne ze slz. Kolikrát to zkoušel a jediné, co zažehl, byla spalující touha.
Klíny v běhu roků ztrácely srst a bombarďáky zhubly do provázků tang. Z fastfoodu v trávě se staly labužnické večeře v peřinách, ale palčivost řetězů touhy jen o to víc vystoupla.
Martin cítí zvíře uvnitř sebe, zvíře, které nejde zkrotit, zvíře, které chce strhávat závoje a chce pronikat. Zvíře, které se zrodilo ze slizu a chce se do něj vracet.
Pak zazní gong: „Change over. Vyměňte se.“
Martina gong zastihne ve výskoku. Přistane na zem a dopad na paty z něj vyrazí zbytky myšlenek. Čas se pro něj zastaví. To, jak se dokáže, ve zlomku vteřiny, z říčného Satyra změnit na laskavého posluchače, mu umožní, v té tisícině vteřiny mezi opicí a andělem, zahlédnout za mraky člověčenství ten Zdroj. V nekonečném zlomku času – do všech jeho minulých i budoucích dní – svítí teď slunce poznání a lásky. Ten klidný a neměnný zdroj, který tam byl, je, a bude pořád.
A teprve tenhle okamžik Martina opravdu vymění.
