Všude kolem nás se odehrávají příběhy. Spisovatel je ten, kdo je umí vyprávět ostatním. Když učíme na kurzech psát, objevují se v textech nešvary, které příběhy dokáží zničit.
Níže jsou ty nejčastější. Takhle tedy ne:
1) Vždy pište pravdu, nic než pravdu. Hlavně si nevymýšlet a nic nepřidávat. Co kdyby někdo věděl, jak to bylo doopravdy?
2) Nezní příběh důvěryhodně? Čtenáři vám nevěří? Nevadí! Vy víte, že to tak bylo a rádi to komukoliv od plic řeknete.
3) Vše začíná nadpisem. Pokud možno zvolte něco hodně neurčitého až tajemného, ať nikdo neví, o čem to bude. Pak teprve může přijít to správné překvápko.
4) Nasaďte co nejdelší úvod. Ať lidi vidí, kolik se toho událo, než všechno vůbec začalo. (Nejlepší úvod je o tom, jak jste tam jeli. Díky němu, můžete ostatní zkrátit na minimum.)
5) Při psaní vůbec platí - čím delší, tím lepší. Jirásek taky nebyl troškař a všichni se o něm učí ve škole. Pokud to nevidíte na sto stránek, prodlužte alespoň všechna souvětí. Případně vložte další věty do stávajících, ať se řádně rozvětví. Literatura má být těžká.
6) Hlavní postava musí být klaďas. Hodný kluk nebo holka - pracuje ve šroubárně, ve volném čase venčí křečka nebo háčkuje, nikdy nemá žádné problémy, starosti ani nepřátele. Nechť je hodně spokojený/á, se všema vychází, po ničem netouží a především mluví velmi spisovně.
7) Ať je tam hodně figur – to nevadí, že nemají v příběhu žádnou roli, stačí, že je někdo někde potká a řeknou si „Dobrý den“. Spisovatel je jako pánbůh, tak ať všichni vidí, jak umíte tvořit svět.
8) Máte rádi nějaké konkrétní písmeno? Líbí se vám vaše jméno? Pojmenujte všechny postavy podobně. Udělejte si radost - je to váš příběh. Co na tom, že čtenář neví, kdo je kdo. O to větší překvapení na konci.
9) Nepište dialogy. Stejně je všichni přeskakují a psát všechny ty uvozovky, je pěknej vopruz.
10) Když už se rozhodnete jít do něčeho tak riskantního a nudného, jako je rozmluva dvou postav, buďte slušní. Nikdo se s nikým nehádá, nedohaduje a se vším souhlasí. Možná by se mohli pozdravit a říci si, jak se mají. Dobře. Co kdyby to četla vaše babička…
11) Popis píšeme vždy rozsáhlý. Ať má čtenář přesnou představu o tom, jak vypadaly záclony a kolik centimetrů měřilo topení pod oknem. Rozhodně vynechte nesmysly jako jsou emoce nebo vůně. To nikoho nezajímá.
12) Zásadně nestřídejte přímou řeč s popisem. Nechcete přece čtenáře vytrhovat z jeho představ a snění. Jak říkám, lepší je dialogy vynechat úplně.
13) Podtext je pro bábovky. Vy jděte na věc přímo. Ať je to už od začátku všechno jasný. A je A a B je vrah.
14) Kašlete na cílovku. Váš text si bude chtít přečíst každý. Pište pro všechny. Jen tak si vaši knihu koupí co nejvíc lidí.
15) Rozhodně pište o něčem hodně exotickém. Nejlépe o takových věcech, které neznáte a místech, kde jste nikdy nebyli. Nakonec, když se to nedostalo k vám, tak to neví nikdo.
16) Používejte hodně dlouhých cizích slov, metafor a přídavných jmen. Ať lidi vidí, že se vyznáte.
17) Nedržte se při zdi – probíhejte časy i místy, měňte osoby vypravěče. Jen tak čtenář pozná všechny úhly pohledu.
18) Čím více toho rozjedete a neuzavřete, tím více prostoru pro další díl.
19) Již Aristoteles říkal, že je jen pět témat literatury (láska, moc, hybris, zločin a trest). Jen ti nejlepší zvládnou všechna témata nacpat do dvoustránkové povídky. A vy jste nejlepší!
20) Nikdy si po sobě text nečtěte a už vůbec ne nahlas. Nejsme ve škole. Ještě byste narušili původní tok svých myšlenek, nebo museli něco opravovat či škrtat, a to přece nechcete.
21) Není třeba pořád řešit, proč příběh píšeme. Je to jasné - popsat co nejvíce stránek, dostat honorář a být slavný/á.
22) Pravopis nechte editorovi nebo koňovi, i když žádného nemáte. Vy jste spisovatel/ka a nikdo vás nebude omezovat, či zdržovat, v rozletu. Ani pravopis.
23) Poslední věta není důležitá. Zvlášť, když už od začátku víme, jak to dopadne. Můžete však všechno důležité na konci znovu shrnout, aby to došlo i těm nejnatvrdlejším. Jako bonus tím naženete počet stránek svého díla. A o to nám jde především.;)
Níže jsou ty nejčastější. Takhle tedy ne:
1) Vždy pište pravdu, nic než pravdu. Hlavně si nevymýšlet a nic nepřidávat. Co kdyby někdo věděl, jak to bylo doopravdy?
2) Nezní příběh důvěryhodně? Čtenáři vám nevěří? Nevadí! Vy víte, že to tak bylo a rádi to komukoliv od plic řeknete.
3) Vše začíná nadpisem. Pokud možno zvolte něco hodně neurčitého až tajemného, ať nikdo neví, o čem to bude. Pak teprve může přijít to správné překvápko.
4) Nasaďte co nejdelší úvod. Ať lidi vidí, kolik se toho událo, než všechno vůbec začalo. (Nejlepší úvod je o tom, jak jste tam jeli. Díky němu, můžete ostatní zkrátit na minimum.)
5) Při psaní vůbec platí - čím delší, tím lepší. Jirásek taky nebyl troškař a všichni se o něm učí ve škole. Pokud to nevidíte na sto stránek, prodlužte alespoň všechna souvětí. Případně vložte další věty do stávajících, ať se řádně rozvětví. Literatura má být těžká.
6) Hlavní postava musí být klaďas. Hodný kluk nebo holka - pracuje ve šroubárně, ve volném čase venčí křečka nebo háčkuje, nikdy nemá žádné problémy, starosti ani nepřátele. Nechť je hodně spokojený/á, se všema vychází, po ničem netouží a především mluví velmi spisovně.
7) Ať je tam hodně figur – to nevadí, že nemají v příběhu žádnou roli, stačí, že je někdo někde potká a řeknou si „Dobrý den“. Spisovatel je jako pánbůh, tak ať všichni vidí, jak umíte tvořit svět.
8) Máte rádi nějaké konkrétní písmeno? Líbí se vám vaše jméno? Pojmenujte všechny postavy podobně. Udělejte si radost - je to váš příběh. Co na tom, že čtenář neví, kdo je kdo. O to větší překvapení na konci.
9) Nepište dialogy. Stejně je všichni přeskakují a psát všechny ty uvozovky, je pěknej vopruz.
10) Když už se rozhodnete jít do něčeho tak riskantního a nudného, jako je rozmluva dvou postav, buďte slušní. Nikdo se s nikým nehádá, nedohaduje a se vším souhlasí. Možná by se mohli pozdravit a říci si, jak se mají. Dobře. Co kdyby to četla vaše babička…
11) Popis píšeme vždy rozsáhlý. Ať má čtenář přesnou představu o tom, jak vypadaly záclony a kolik centimetrů měřilo topení pod oknem. Rozhodně vynechte nesmysly jako jsou emoce nebo vůně. To nikoho nezajímá.
12) Zásadně nestřídejte přímou řeč s popisem. Nechcete přece čtenáře vytrhovat z jeho představ a snění. Jak říkám, lepší je dialogy vynechat úplně.
13) Podtext je pro bábovky. Vy jděte na věc přímo. Ať je to už od začátku všechno jasný. A je A a B je vrah.
14) Kašlete na cílovku. Váš text si bude chtít přečíst každý. Pište pro všechny. Jen tak si vaši knihu koupí co nejvíc lidí.
15) Rozhodně pište o něčem hodně exotickém. Nejlépe o takových věcech, které neznáte a místech, kde jste nikdy nebyli. Nakonec, když se to nedostalo k vám, tak to neví nikdo.
16) Používejte hodně dlouhých cizích slov, metafor a přídavných jmen. Ať lidi vidí, že se vyznáte.
17) Nedržte se při zdi – probíhejte časy i místy, měňte osoby vypravěče. Jen tak čtenář pozná všechny úhly pohledu.
18) Čím více toho rozjedete a neuzavřete, tím více prostoru pro další díl.
19) Již Aristoteles říkal, že je jen pět témat literatury (láska, moc, hybris, zločin a trest). Jen ti nejlepší zvládnou všechna témata nacpat do dvoustránkové povídky. A vy jste nejlepší!
20) Nikdy si po sobě text nečtěte a už vůbec ne nahlas. Nejsme ve škole. Ještě byste narušili původní tok svých myšlenek, nebo museli něco opravovat či škrtat, a to přece nechcete.
21) Není třeba pořád řešit, proč příběh píšeme. Je to jasné - popsat co nejvíce stránek, dostat honorář a být slavný/á.
22) Pravopis nechte editorovi nebo koňovi, i když žádného nemáte. Vy jste spisovatel/ka a nikdo vás nebude omezovat, či zdržovat, v rozletu. Ani pravopis.
23) Poslední věta není důležitá. Zvlášť, když už od začátku víme, jak to dopadne. Můžete však všechno důležité na konci znovu shrnout, aby to došlo i těm nejnatvrdlejším. Jako bonus tím naženete počet stránek svého díla. A o to nám jde především.;)
