Sedím na terásce hotelového pokoje a okouzlená se kochám výhledem do zahrady. Neskutečné, skoro zázračné. Na dosah ruky mám staleté ibišky s květy velikosti dezertních talířků. Kousek dál exempláře fíkusů, dracen, agáve a juky, pro které jsou pokojové rostliny v našem obýváku jen chudé příbuzné. Mňam, božská mana! Při tom všem pozorování ještě baštím nektarinku.
Tady na jihu je všechno ovoce daleko čerstvější a voňavější. Takové nepoválené po kamionu, nemučené ve skladu supermarketu, prostě zázrak. Její šťáva mi teče po rukách, jak chutná, se nedá ani vypovědět. Jsem snad už v ráji?!
Fuj, to jsem se lekla! Můj úlek v prvním momentě rychle vystřídá úžas. Na dveřní síť, pár centimetrů od ramene, mi přistálo saranče jako kráva. Teda pardon, jako kůň. Přesně takový, jakého znám z dětství z knihy Ferda Mravenec od Ondřeje Sekory. Nektarinka je, věřte, ve chvíli zapomenuta. Tak to seš ty, kdo tady s kamarády dělá ve dne v noci rámus! Rámus, který hravě konkuruje zvukům klimatizace i přilehlé křižovatky. Prohlížím si poprvé v životě z blízka tohle deseticentimetrové zvíře a doufám, že mi nebude chtít ochutnat hlavu. Je přece býložravec, ne? Pamatuju si to ze školy dobře? S krvelačnou cikádou bych rozhovory nevedla.
Za pár dní u moře jsem takových zázraků ze světa zvířeny objevila vícero. Duhové ještěrky běhající po vyhřáté zdi balkonu jsem si už pojmenovala. Soupeří o moji přízeň s netopýrem, taky s megakrkavcem a hrdličkou cukrující na palmě proti oknu. Povídáme si a žijeme v naprosté symbióze. To hejna útočících komárů, nereagujících na levandulový olej, zas takovým zázrakem nejsou. Doprohlížím koníka a musím do bezpečí.
A je to! Poslední sousto nektarinky už dávám na pokoji. Přece se nenechám agresivními sosáky uštípat k smrti. Klimatizaci zapínám na příjemných 27 stupňů. Ne, to není vtip, ujišťuju se. Venku je stále ještě pětatřicet. Po osvěžující sprše zalehnu a nechám si zdát o nebi bez mráčku, šumění moře, vyhřátém písku, hlaďoučkých oblázcích a o girlandách buganvílií, nestydatě se deroucích do všech výhledů. Těším se! Brzy ráno se na ten zázrak, kterým pro mě, suchozemce, přímořská scenérie je, zase půjdu podívat.
Tady na jihu je všechno ovoce daleko čerstvější a voňavější. Takové nepoválené po kamionu, nemučené ve skladu supermarketu, prostě zázrak. Její šťáva mi teče po rukách, jak chutná, se nedá ani vypovědět. Jsem snad už v ráji?!
Fuj, to jsem se lekla! Můj úlek v prvním momentě rychle vystřídá úžas. Na dveřní síť, pár centimetrů od ramene, mi přistálo saranče jako kráva. Teda pardon, jako kůň. Přesně takový, jakého znám z dětství z knihy Ferda Mravenec od Ondřeje Sekory. Nektarinka je, věřte, ve chvíli zapomenuta. Tak to seš ty, kdo tady s kamarády dělá ve dne v noci rámus! Rámus, který hravě konkuruje zvukům klimatizace i přilehlé křižovatky. Prohlížím si poprvé v životě z blízka tohle deseticentimetrové zvíře a doufám, že mi nebude chtít ochutnat hlavu. Je přece býložravec, ne? Pamatuju si to ze školy dobře? S krvelačnou cikádou bych rozhovory nevedla.
Za pár dní u moře jsem takových zázraků ze světa zvířeny objevila vícero. Duhové ještěrky běhající po vyhřáté zdi balkonu jsem si už pojmenovala. Soupeří o moji přízeň s netopýrem, taky s megakrkavcem a hrdličkou cukrující na palmě proti oknu. Povídáme si a žijeme v naprosté symbióze. To hejna útočících komárů, nereagujících na levandulový olej, zas takovým zázrakem nejsou. Doprohlížím koníka a musím do bezpečí.
A je to! Poslední sousto nektarinky už dávám na pokoji. Přece se nenechám agresivními sosáky uštípat k smrti. Klimatizaci zapínám na příjemných 27 stupňů. Ne, to není vtip, ujišťuju se. Venku je stále ještě pětatřicet. Po osvěžující sprše zalehnu a nechám si zdát o nebi bez mráčku, šumění moře, vyhřátém písku, hlaďoučkých oblázcích a o girlandách buganvílií, nestydatě se deroucích do všech výhledů. Těším se! Brzy ráno se na ten zázrak, kterým pro mě, suchozemce, přímořská scenérie je, zase půjdu podívat.