Karolína Jiřičková je se svým mužem dvacet let. Zítra mají výročí. Tohle datum má v kalendáři pečlivě zakroužkované už pěkně dlouho. Zrušila kvůli tomu pravidelný sedánek s holkama, přesunula manikúru a zašla ke kadeřnici a na kosmetiku. Určitě půjdou s Pavlem na nějakou dobrou večeři, tak chce vypadat hezky.Teď pro oba připravuje lehkou večeři a pije sklenku bílého vína. Je to takový rituál. Druhou si dá až s Pavlem po večeři. Musí si promluvit o té oslavě. Ještě nic neplánovali, ale věří, že ji chce manžel něčím překvapit...
„Ahoj Jiřičko,“ zavolá Pavel od vchodu a za chvíli už otevírá dveře do kuchyně.
„Ahoj Pavle, jak bylo v práci?“ ptá se Karolína, když dává manželovi pusu na přivítanou.
„Vypadá to, že máme v kvartálních číslech nějakou chybu. Vůbec to nesedí. Ale podívám se na to zítra. Dneska už jsem hotovej. Co máme k večeři?
„Salát s kozím sýrem,“ řekne Karolína a přisune k manželovi skleněnou mísu plnou zelených lístků, rajčátek a balzamikového octa.
„Super! Nezapomeň prosím na ořechy!“
Karolína kývne a nasype do mísy hrst vlašských ořechů. „Pavle, jak to vidíš s oslavou našeho výročí? Zamluvil jsi nějakou restauraci nebo budeme slavit doma? Já jen, abych věděla, jestli mám dojít nakoupit nebo se hodit do gala…“
Pavel ztuhne. Ani za nic by nepřiznal, že na jejich výročí úplně zapomněl. Ještě horší je, že má zítra trénink, na který nutně potřebuje jít…
„No, vidíš, o tom jsem s tebou chtěl taky mluvit…“ Pavel se snaží získat čas. Jak jen by to zonačil? Najednou přijde nápad: „Jsem si říkal, že bychom to mohli oslavit až o víkendu. Jako s klukama – celá rodina. Přijedou z kolejí… Tak ať si to společně užijeme.“
„S klukama?“ Karolíně málem vypadne sklenička z ruky. „Ty chceš slavit naše výročí s dětma? Nikdy jsme to nedělali...“
„Tak je to taková velká událost. Máme kulatý, tak to už je na pořádnou oslavu – koupíme chlebíčky, dort…“ Pavel se nechá unést. Máchá rukama a vkládá do té představy vše, co jde. „Nebo objednám nějakou luxusní restauraci…“
„Myslela jsem, že do té půjdeme zítra spolu…“ odtuší Karolína.
„Ty chceš jít zítra?“ podiví se Pavel.
Karolína pokrčí rameny a dívá se do skříňky s talíři. „Tak nějak jsem to čekala…“
„A v sobotu to bude špatně?“
„Tak špatně ne, ale romantika taky ne…“ konstatuje Karolína a odnáší mísu se salátem na stůl.
Pavel přistoupí k manželce zezadu a otočí ji k sobě, „ty jsi chtěla romantiku ve dvou, Jiřičko?“
Karolína kývne.
Pavel se zarazí. Tohle nečekal. Ale on má zítra večer trénink… „Víš, já zítra večer nemůžu,“ přizná. Máme před zápasem a musím na trénink.“
Jeho žena ztuhne. Pak se vrátí ke kuchyňské lince, nalije si druhou skleničku, což před večeří nikdy nedělá, a řekne: „To nevadí. Tak to oslavíme v sobotu. Anebo v neděli… To je jedno.“
„V neděli ne, to máme právě ten zápas. Ale sobota bude skvělá. Už se na to moc těším! A taky na ten tvůj výbornej salát…“ Pavel si sedne a chce začít s večeří. Jeho žena ale stojí v kuchyni otočená zády a nějak se nemá k tomu, aby šla ke stolu.
„Pojď jíst, mám hlad,“ zavolá Pavel.
„Jo, jo, už jdu,“ odpoví Karolína, vysmrká se, vezme talíře a příbory a donese vše ke stolu. Nandá každému z nich štědrou porci vitamínů a popřeje manželovi dobrou chuť.
Pavel má velkou radost, jak si to zařídil. V noci usíná na obláčku spokojenosti. Přesto přijde druhý den místo tréninku vzorně domů – s kytkou, čokoládovými bonbony a objednanou večeří v nejdražší restauraci ve městě...
*****
Ne, ne, Pavel Jiřička neobjevil žádnou romantickou stránku své osobnosti, ani se mu náhle nerozsvítilo. Jediná příčina Pavlova neočekávaného příchodu domů je jeho výkonná sekretářka, které už sice není dvacet, ale má všech pět pohromadě a o svého šéfa pečuje tak, jak by to žádné potřeštěné mládě nezvládlo.
Proto hned ráno vplula do Pavlovy kanceláře s kyticí v papíru a s nesouhlasně našpulenými rty.
„Máte dneska se ženou výročí. Ale to, doufám, víte,“ mlaskne, „tady je kytka a bonbony. Ať máte alespoň něco… Pokud jste se teda letos výjimečně nepochlapil…“ zakončí Dagmar sarkasticky.
„Dobré ráno, Dagmar. Také vás rád vidím,“ nedá se Pavel, „my to dneska slavit nebudeme. Mám trénink!“ Ukáže na sportovní tašku pod oknem kanceláře: „Důležitej!“
„Si děláte srandu, ne?“ Dagmar málem zaskočí rozžvýkané párátko.
„Nedělám… Vždyť je čtvrtek…“
Dagmar nenechá Pavla Jiřičku domluvit. „Já vím, šéfe, že míváte trénink. Ale dneska přece jdete domů slavit se svou ženou.“
„Nejedu, jsme se na tom domluvili. Oslavíme to až o víkendu…“ Pavel je na pochybách, jestli jeho sekretářce nehrabe. Je toho na ni asi moc, navíc je čím dál drzejší.
„Nezapomněl jste náhodou, že je to výročí kulatý?“ ryje Dagmar dál.
„Nezapomněl, nebojte. Zítra ještě stihnu něco koupit. A o víkendu slavíme s dětma. Kluci přijedou z vysoké, tak to bude rodinné. Co to do vás vjelo, ženská?“
„Slyšel jste někdy o Kučerovi z oddělení plánování?“
„Kučera, Kučera, toho asi neznám…“
„On už tady nedělá...“
„Tak proč se o něm bavíme?“
„Taky neslavil s manželkou výročí,“ odtuší Dagmar.
„Dášo, co my tím naznačujete?“
„Já nic nenaznačuju. To je prostě fakt. Dva roky po sobě si tahal triko, že si zařídil opušťák na výročí. Potřetí už neměl co slavit, protože se stěhoval… Docela se o vás bojím, šéfe.“
„Bojíte? Proboha, proč? Já nejsem Kučera.“
„Nevěřím, že je vaší ženě jedno, že budete místo oslavy, na tréninku… Myslím, že jste mrtvý muž…“ ucedí Dagmar a přemýšlí, co by udělala tomu svému, kdyby dal přednost hokeji a kámošům.
„Vy si to moc berete, Dagmar. Ale děkuju za kytku. Žena bude mít radost. Dejte ji do vody, jo? A pošlete mi ty výkazy za první kvartál, je tam někde chyba. Musím ji najít…“
Dagmar vykoná, co má, ale celou dobu u toho nesouhlasně vrtí hlavou. Pak už to nevydrží, chvíli hledá v počítači a zvedne telefon. Dobrá sekretářka musí šéfovi pomáhat, i kdyby nechtěl…
A tak se v nejluxusnější restauraci ve městě dozvědí, že zítra musí očekávat vzácnou návštěvu a byli by opravdoví hlupáci, kdyby pro ni nenašli stůl… Naštěstí to šlo hladce, a tak Dáša nemusela vytahovat osvědčenou repliku s prokletím či uhranutím jejich rodin...
Zato nechápavému trenérovi Pavlova týmu ještě dlouho hučí v hlavě neodbytná myšlenka, že by mohl přijít nejen o svého útočníka… Ta ženská říkala, že by se třeba mohl i odstěhovat z města a přestoupit k jinému týmu, kdyby se rozzuřená manželka rozhodla nadějného hráče vykopnout z domu. A takovou chybu už přece znovu neudělá...
Trenér je z té myšlenky tak rozhozený, že skutečně poslechne Dášiny rady a zavolá Pavlovi, že mu dnešní trénink ruší a čekají ho až v neděli na zápase…
„…Ale trenére, já to mám zařízený…“ zkouší argumentovat Pavel, „můžu dneska přijít a tým podržet…“
„Tak tohle už jsem slyšel, Pavle. Nějakej Kučera mi to říkal, není to tak dávno, a dneska už hraje za Kladno... Chci tě vidět až v neděli! Ale koukej si jít aspoň zaběhat… Nejlíp s manželkou…“ zabručí na závěr.
Co to ta baba říkala o jeho koulích? Ona mu vážně vyhrožovala jejich likvidací, nebo se mu to jen zdálo? Prej křehký pohlaví… Jak má, sakra, vyhrávat zápasy, když si tu každej slaví, co chce a kdy chce?
******
Další povídky této autorky najdete na blogu Olívie Úžasná.
