Zrovna jsem zvažoval, jak Daně řeknu, ať se mnou tentokrát nepočítá. Už dlouho jsem nic - kromě pracovních mailů - nenapsal. A bylo jasné, že s těmi si na autorském čtení fakt nevystačím.„A co budeš číst ty, Boříku?“ vytrhla mě Dana z přemýšlení.
„No, víš, zrovna jsem ti chtěl říct, že nemám co, a tentokrát se nezúčastním.“
„Aha, dobře, to nevadí. Tak si něco vyber a pošli mi to, jo?“ byla se mnou rychle hotová Dana.
Čekal jsem, že nebudu, v horším případě výčitku, ale příkaz vystupovat, přestože nemám s čím, mi od ní přišlo jako docela originální reakce. A taky zavazující. A tak jsem nakonec něco staršího vytáhl, trochu pokrátil a vydal se do Krucemburku.
Sešla se nás docela dobrá parta. Neznali jsme se, ale pojil nás společný zájem. Vypilovat povídky na večerní veřejné čtení, abychom si před místními neutrhli ostudu. Všechno jsme přečetli, zpřipomínkovali a pak dvě hodiny ladili k dokonalosti.
Do místního kina jsme dorazili s předstihem. Nesluší se přece, aby se účinkující, hvězdy večera, ve vchodu srážely s diváky. Taky u šaten by bylo hloupé čekat frontu společně s nimi. I když jsme píšící amatéři, můžeme se přeci chovat jako profesionálové. A s hrdostí na své dokonale vycizelované texty jsme o půl sedmé nakráčeli do sálu.
„Hmm, větší než jsem čekal,“ prohodil kolega Libor, když vzhlédl od první řady k dvacáté.
„Asi bychom se jinam nevešli,“ doplnil jsem s myšlenkou, že v Krucemburku si kultury opravdu váží.
Za pět minut sedm jsem ocenil, že většina obyvatel chodí na poslední chvíli jako já, protože jak jinak si vysvětlit, že z místních přišli zatím tři. Nás dvanáct účinkujících se usadilo do prvních řad, aby to nevypadalo blbě, až přijdou ostatní. Přeci jen syndrom prázdné hospody platí i tady, že…, pomyslel jsem si, když jsem organizoval rozmístění kolegů do více řad, abychom neseděli jen v půlce té první.
Ale moje obavy se ukázaly jako zbytečné. Úderem sedmé se do sálu vřítili všichni ostatní Krucemburčané, kteří toužili slyšet naše texty. Byly jsme spokojení, konečně máme publikum! Kolik jich přišlo, jsem ani nemohl spočítat. V sále bylo totiž dost šero.
Pak se ale všech devět příchozích posadilo a my jsme mohli začít…
