 |
| Philip Ward, Fakulta designu a umění v Plzni |
Kde se tam vzala?
Před 21 dny včelí matka do buňky nakladla šišaté, průhledné vajíčko. To se zanedlouho proměnilo v larvičku - hladového červíčka, kterého včelí dělnice bez přestání opečovávaly a krmily mateří kašičkou, později pylem.
Larva tloustla a nabírala na váze, až se proměnila v kuklu. Tehdy nastal čas její pokojíček uzavřít a nechat přírodu kouzlit.
Abrakadabra.
Buňky, promíchejte se, přetvořte se, transformujte se.
Z nevzhledného bílého válečku vytvořte dokonalého tvora, se všemi detaily a schopnostmi, které mu budou všichni závidět. Dospělou včelu.
Právě teď nastává okamžik jejího zrození a já mám tu čet být u toho.
Zrození jakékoliv formy života je zázrak. Být očitým svědkem zázraku je dar.
Upřeně pozoruji povrch plástve. Na první pohled se nic neděje, ale zevnitř se ozývají škrabavé zvuky. Zesilují.
Už to vidím.
V jedné buňce se objevuje malý otvor. Občas v něm zahlédnu jakési vroubkované kleštičky – kusadla líhnoucí se včely. S neutuchající energií se pokouší otvor zvětšit. Pomalu, postupně, milimetr za milimetrem.
Trvává to dlouho, ale snažení je úspěšné: z otvoru vyhlédne velké lesklé černé oko, pak druhé a následují obě tykadla – celá včelí hlavička! Situace vypadá bizarně - hlava vyčnívající z hnědého povrchu, zbytek těla uvězněný v hloubi plástve. Jak se včela dokáže dostat ven?
Ale nový tvor, z něhož vidím jen kousek je urputný. Kroutí se. Cuká se. Nevzdává se. A najednou z otvoru ven vystrčí jednu nožičku. Tou se vzepře o okraj. Zlomový okamžik. Pak už to jde ráz na ráz. Z buňky se pomalu souká hruď s mokrými chloupky, další končetiny, zplihlá křídla a pruhovaný zadeček. Včela – mladuška.
Nyní je vysílená a potřebuje chvilku oddychu. Svůj první životní úkol zvládla na jedničku.
Až se osuší, zapojí se do armády svých družek. Do armády, která bojuje za přežití celé přírody.
