Kdysi byl v pořádku, ale to už je dávno. Teď dřepí ve vitríně a nechá se očumovat turistama.
,,A tady máme zajímavý exponát, chloubu našeho zámku. Náš netradiční glóbus. O jeho původu víme jen málo.‘‘
Přestal to poslouchat. Poslouchá tuhle větu už léta. A ví proč.
Mohla za to ona. Ta mapa.
Krásná, ručně malovaná. Na severu zasněžená, s ledními medvědy prohánějícími se tundrou, na jihu opentlená pouštěmi, tak žlutými, až zrak přecházel.
Miloval ji. A jak se předváděl! Jak se ten globus před ní jenom předváděl.
Vždycky, když si hrál s dětmi zámeckých pánů, vždycky, když foukal vítr, nebo když ho přišla otřít služka.
,,Hele, teď já. Ne, ty už jsi byl, já jsem na řadě, já,já!‘‘ hádaly se kontinenty mezi sebou o to, kdo bude mít na tu krásku lepší výhled. Hádaly se a předváděly té mapě kolotočové divadlo, aby si jich všimla.
A mapa?
Nic. No, jasně, že nic, byla to mapa. Prostě tam tak visela. Visela a visela, bez špetky zájmu, až to tajtrdlíkování ten globus unavilo. Znáte to, stokrát nic by umořilo osla. Přestal se snažit.
Taky mu začalo vrzat v tyčce a vůbec, měl toho dost.
Místo točení, začal tahat kontinenty na pivo. Popíjely v Asii, Americe i Rusku, až jednou takhle
o víkendu vyrazily do Plzně a tam už zůstaly.
,,A co dál? Nevím. Globus s kontinenty popíjejí plzeňskou dvanáctku a zatím si spolu náramně rozumějí. Ale kdo ví, třeba ta stará netykavka jednou povolí, globus se roztočí a kontinenty se zase rozběhnou.‘‘
,,Ale to už bude jiný příběh.‘‘
Poučení: Trpělivost, kluci. I mapy mají své dny.
