Člověk by řekl – pojí je hlavně vzpomínky, narozeninové oslavy a radost z úspěchů vnoučat. Jenomže když tuhle rodinu poznáte blíž, musíte změnit názor. A možná trochu závidět…
Potkala jsem při různých příležitostech velkou část členů téhle veliké rodiny, a vždycky vyčnívali. Pokaždé jsem si jich všimla ještě předtím, než mi (někteří) byli představeni. A pak jsem natrefila při autorském čtení na Dobešce tu původní sestavu – tátu, mámu a dvě dcery.
Danu už znám pár let. Z obou sester ta nenápadnější, nikam se necpe. Za svým si ale jít umí. Když ji poznáte blíž, má v sobě velkou vnitřní sílu i moudrost, a zažila v životě silné chvíle. Když vypráví o svých úspěších, tváří se skoro omluvně. Zná spoustu lidí, viděla půl světa, ale zůstává skromná a s oběma nohama na zemi.
Její sestra Eva je extrovert a skoro by se chtělo říct, že potřebuje být vždy středem pozornosti.Lítá v oblacích. Všude jí je plno, nestydí se, hemží se, je hlasitá. Je to krásná ženská, magnet pro chlapy. Je si toho vědoma a umí ženskými zbraněmi pořádně harašit. Také prošla asi lecčím, ale světu nastavuje tvář jen jako vítězka. Neztrácí vitalitu a elán.
Dana je spisovatelka i novinářka a Eva je zpěvačka. Obdivuhodná povolání.
Pozorovat jejich vztah a vzájemné chování je poučné. Nevím, zda tu soutěživost mezi nimi zažehli rodiče, nebo ji měly v sobě odjakživa. Ale jiskří to mezi nimi pořádně. Jenomže vždycky jen do chvíle, kdy by se ze soutěživosti stala rivalita, jestli mi rozumíte. Pak se to najednou překlopí a vy vidíte hlavně sesterskou sounáležitost, lásku a přejícnost. Jako by si to vždycky v nějakém momentu rozmyslely a raději se navzájem pochválily.
I oba rodiče jsou pořád silné osobnosti. Maminka podle mě hlavně v tom, co všechno v životě vydržela a jak tmelila rodinu za všech okolností. Z dnešního pohledu sehrála vlastně nejdůležitější roli, i když většinu času stála v pozadí a kraloval tatínek.
Na pohled pořád silný chlap s rukama jak lopaty (to mají Dana i Eva asi po něm), sportovní nátura, i když už trochu věkem nachýlená. Autorita z něj tryská. Pořád velí a holky jdou za ním, poslouchají, chtějí ho potěšit, ukázat mu, že z nich vychoval dobré, schopné a úspěšné lidi. Tenhle pán býval docela jistě živel a leccos si asi neodepřel, jak ho tak odhaduju. Ale rodina byla u něj vždycky nade vše, ať se dělo, co se dělo. A to se počítá.
Je vidět, že tahle čtveřice má zdravý kořínek. Užívají si společné chvíle, koukají na sebe láskyplně. Jsou na sebe hodní. Když s koncem večera maminka už cítí únavu, opře si hlavu o rameno tatínka a on, jako by chtěl potvrdit tu vzájemnost, nakloní svoji hlavu až k ní. Tu tvrdou hlavu, na kterou jistě v životě mockrát narazila a nehnula s ní. Dneska tu oba sedí v tiché sounáležitosti a vědí, že pořád mají jeden druhého.
Řekněte – kdo z nás to má? Kdo z nás může v něco podobného doufat?
