Už jste se někdy dívali zblízka do očí ježčím mláďatům?I když s manželem žijeme na kraji malého města, milujeme přírodu a venku trávíme každou volnou chvilku, s celou ježčí rodinkou jsme se zblízka poprvé potkali teprve loni.
Byl příjemný víkendový den počínajícího léta, právě jsme se vrátili z hodinové ranní procházky s naším neunavitelným ohařem a užívali si klidnou společnou snídani na terase. Najednou se někde blízko pod námi začalo ozývat tenké, vytrvalé pištění. Náš čtyřnohý lovec zbystřil, zaujal pohotovostní pozici a se soustředěným výrazem se snažil co nejrychleji určit přesné místo, kam vyrazit za potenciální obětí.
Pro jistotu jsme ho tedy zavřeli doma a následovali neustávající pískot, když se nám najednou naskytl půvabný obrázek. Podél plotu běhala sem a tam ježčí máma a v řadě za ní tři malinká ježčata. Občas si některé mládě spletlo směr a běželo na opačnou stranu, než zbytek jeho rodinky, což bylo příčinou jeho ještě naléhavějšího a hlasitějšího volání.
Chvíli jsme ten výjev jen okouzleně sledovali, udiveni rychlostí, jakou ti malí roztomilí, čiperní tvorové s překvapivě dlouhýma a štíhlýma nožkama dokázali vyvinout. Brzy nás ale znepokojilo, že si to rodinka odhodlaně šinula zrovna směrem k plotu obrácenému k parkovišti a k ulici. Naše slovní a zvukové pokyny je od jejich záměru vůbec neodradily – nevím, jak jsou na tom ježci se sluchem, ale naše povely „ne“, „nesmíš“, „zpět“, ani „kšá“ měly na jejich počínání právě opačný účinek, a o to urputněji se drali přesně tam, kam jsme nechtěli.
A tak jsme se, ve snaze za každou cenu je ochránit před nebezpečím, uchýlili k razantnější metodě. Vybavena kbelíkem a o tři čísla většími pracovními koženými rukavicemi jsem začala mláďata sbírat, vracet zpátky na startovní čáru a snažila se je přimět ke změně směru. V rodince to ovšem vyvolalo trochu paniku a zesílilo i všeobecné kvičení. Překvapilo mě, jak těžký úkol byl, udržet takové mládě v kbelíku, byť jen na pár sekund. Jsou to tvorové mrštní a zarputilí. A také bojovní. Jedno mládě se srdnatě zakouslo do mé rukavice a odmítalo se pustit, i když jsem ji držela ve vzduchu... Ještě štěstí, že mi byla opravdu velká.
No, co vám mám povídat. S ježky jsme nakonec nic nepořídili. Mají svou hlavu. A tak jsme je nechali běžet směrem, který si sami vyberou. Zmizeli v živém plotu, a protože jsme žádného z nich na ulici přejetého nenašli, tak věříme, že se o sebe postarali i bez naší neohrabané pomoci. A že příroda má nakonec stejně vždycky víc rozumu, než my lidi.
