„No, to by bylo bezvadný,“ zatoužil i Pepa po Jadranu. „Ale víš, co by nás čekalo?“
Povzdechla. Bylo září 1975 a oni měli pár týdnů na to, aby do konce listopadu podali všechny žádosti a zkusili sehnat povolení k výjezdu...
Pepa sedl a sepsal seznam, co všechno je třeba zvládnout:
Za prvé: Dojít k alergologovi, aby napsal pro Jarouška doporučení k pobytu u moře. Bez toho bylo skoro marné dávat si žádost do banky a platit za kolky. „Naopak s lékařským doporučením bychom měli body do bankovního pořadníku získat,“ hloubá Pepa.
Za druhé: Valuty. Komise v bance sestavuje svůj pořadník právě podle zásluh a lékařských doporučení. Ale hlavně podle známostí soudruha ředitele.
„Já znám v bance, bouhužel, pouze Svobodu, co chodí s obálkami na poštu...“ uvažuje nahlas Pepa. „Ale také zařizuje různé opravy... a říká se, že sežene téměř všechno,“ připomíná Maruška.
Za třetí: Požádat o doporučení ROH - Revoluční odborové hnutí, kde zkontrolují, zda mají zaplacené členské známky. „Když budeme chodit na schůze - a to na podzim 1975 teď budeme -, tak s odbory nebude problém,“ promýšlí Pepa.
Za čtvrté: Požádat o výjezd do Jugoslávie na personálním oddělení. A tam podepsat, že s nikým, natož s českýma emigrantama nebudeme navazovat styky. Zároveň také podepíšeme mlčenlivost, že nehneme brvou, kdyby se nás ti emigranti na něco ptali. Třeba jak se máme, jak se nám daří a na podobně tajné věci.
A konečně za páté, uzavírá Pepa svůj seznam: „Musím odevzdat vojenskou knížku na Vojenskou správu. Tam mi dají potvrzení, co musím vzít s sebou. „Jde zřejmě o to, že by ses mohl přihlásit na vojnu v Jugoslávii ještě jednou,“ směje se Jaruška a připomíná, že si do zahraničí nesmějí brát ani občanský průkaz. „To ale bude stát peněz, viď?“ přemýšlí Maruška. I ona si píše své úkoly:
„Určitě si musím koupit nějaké pěkné triko, abych tam nedělala ostudu. A plavky. Ty jsou taky starý... Ale hlavně zavařím maso do sklenic, koupím šišky suchýho salámu, nějakou konzervu, lanšmíty, paštiky, máslo dáme do termosky, sádlo do kameňáku, chleba zabalíme do utěrek, koupíme bonbóny a sušenky, taky musíme vzít brambory, sůl, cukr, olej a pepř a na cestu upeču řízky. Když to všechno dám takhle dohromady, nebude dovolená tak drahá,“ zvažuje. „Jo, a vajíčka. Třicet nebo šedesát? Co myslíš?“ ověřuje u manžela. „Nezapomeň pivo. Dvě basy se do auta vejdou,“ odhaduje Pepa a vyráží zavčasu shánět mapu Evropy, protože před létem už určitě nebude k dostání (jen Jugoslávii nikde neprodávají...).
A kdyby to nakonec s dovolenou nevyšlo, aspoň ukážou Jarouškovi na mapě, jak vypadá svět.
O čtyřicet let později jsou Pepa s Maruškou v důchodu.
„Pepo, zvoní ti mobil!“ říká Maruška. Volá jejich syn Jaroušek. Prý se doma zrovna rozhodli jet s dětmi na pár dní do Chorvatska: „Nechcete s námi?“
„Počkej, já se zeptám babičky,“ kýve hlavou Pepa. „A kdy? Jo už tuhle sobotu?!“
Maruška kývne, ovine Pepovi ruce kolem krku a zasní se: „Myslíš, že se nám v tý Jugošce bude líbit jako tenkrát?“ A oba už se těší na moře.
Na to moře, kde si v pětasemdesátým užívali nejkrásnější dovolenou. Tehdy jim totiž opravdu pomohl ten pan Svoboda, co dokázal sehnat všecko. Zlatej člověk. Když někdo pracoval v bance, byť jako poslíček, byla to přece jen šajba...
