Sním či bdím?! Je 11:30 a teploměr ukazuje 41 stupňů. Jsem třetí týden u dcery na ostrově a sužuje mě vedro. Moje termoregulace vypověděla službu. Točí se mi hlava, jsem malátná, dokonce cítím svůj vlastní pot. Jak tady ti lidé mohou žít? Jak mohou fungovat a ještě chtít něco dělat? Kdo postavil všechny domy, co vidím kolem?
Kdo udělal ty mizerné silnice ve vesnici? (ale díky Bohu aspoň za ně). Kde se vzalo zboží na pultech obchodů a kdo vypěstoval zeleninu, ze které denně vařím?
Konečně chápu středomořskou siestu a taky maňánu. Tím teplem se i krev v žilách zpomalí a vůbec není kam spěchat. Panuje všeobecný útlum a líno. Tohle si člověk v klimatizovaném hotelu za sedm až deset dní dovolené nemůže nikdy uvědomit. Vždy mě rozčilovala nedochvilnost zdejších, věčné čekání na něco a po poledni zavřené obchody. Dnes už chápu. Beru zpět silná slova a s pokorou se omlouvám.
To snad ne?! Na protější střeše se zjevil přízrak v maskáčích a ve svetru. Ohání se hadicí a umývá zřejmě terasu. Rychle mrkám očima, ale čísla na teploměru ani yetti na střeše nejsou fata morgána. Z pozorování mě ruší lechtání dalších pramínků potu spěchajících po mých zádech a břiše. Jediné plus na tom všem je, že nechodím do tělocvičny, a přesto rychle hubnu. Teď si dám nejspíš další sprchu, ale předtím ještě zamíchám masový vývar a zkontroluji zapékající se fenykl.
Podobnému počínání se dozajista říká masochismus. Totiž to jediné, co jsem schopná pozřít, je voda s citronem, a já si tu plním bobříka pocení v kuchyni u trouby. No a to buď holka ráda, že nemusíš na střechu, chválím si a kontroluju postavu za oknem.
Jak já budu hodná a spokojená doma v Čechách. Jak já budu vděčná za naši zaizolovanou řadovku, kde je stálých 22 stupňů. A slibuju, slibuju! Vydržím tam aspoň dva měsíce bez nápadů na cestování!!!
P.S.: Nevydržela jsem, stesk po dceři a vnučce byl silnější než já!
