Jí bylo pětadvacet a byla pro mě jako zjevení. Jako bohyně. Dlouhé hnědé vlasy, veselé, nadšeně jiskřící hnědé oči, laskavá, otevřená a chápavá duše. A úsměv, pro který bych vraždil. I bez sexu jsem se s ní cítil jako chlap se vším všudy. Přesto, že jsem na vozíku…Byla to zkrátka Žena s velkým Ž, která se na chlapa nedokáže zlobit, ani když ji připravil o práci, kterou měla tak ráda.
Stokrát jsem ji prosil o prominutí.
„Neomlouvej se,“ zněla pokaždé její odpověď.
Někdo potká svoji první lásku v patnácti či v sedmnácti, já až ve třiceti. V denním stacionáři jsme se potkávali pravidelně ve středu a pátek odpoledne. Povídali jsme si na terase, což jednoho dne začalo být divné paní Věře.
Zavolala si mě a říká: „Martine, Marie tu není jen pro tebe. Narušuješ tím zdejší program.“
„Jen si povídáme.“
„Jestli budeš chtít něco probrat, probereme to spolu. Marie je tu i pro ostatní.“
To nejhorší mělo ale ještě přijít. Nevěděl jsem totiž, že v sociálních službách jsou vztahy dobrovolníků či zaměstnanců nepřípustné. To mi řekli, až když viděli, že si s Marií každý den povídám.
Od té chvíle si ji vedoucí každou chvíli volal k sobě. A nejen ji, ale i mně bylo zcela jasné, že se nás snaží rozdělit.
Jednou přišla Marie z jeho kanceláře ubrečená.
„Co se děje?“ zeptal jsem se jí. Nechtěla mi to říct, tak jsem se vydal do kanceláře sám, abych to zjistil. Vedoucí už na mě stejně skoro čekal.
„Máš ji rád?“ udeřil okamžitě. „Miluješ ji?“
Padala spousta dalších otázek, které si už ani nepamatuji. Pokládal je tak, aby mě měl tam, kde chtěl. I když jsem odpovídal pravdivě, brzy jsem se do toho zamotával víc a víc. Připadal jsem si jak ruský zajatec při výslechu na gestapu.
Díky mně ukončili s Marií pracovní poměr. Prostě se jim to povedlo a rozdělili nás.
Protože jsme bydleli kousek od sebe, párkrát jsme se ještě viděli, zažili několik hezkých chvil a řekli si pár věcí.
Pak jsme se rozloučili a už se nikdy neviděli.
Jen vím, že má spoustu dětí a dělá práci, která ji baví.
Když už píšu o lásce, musím (a chci!) zmínit ještě jednu moji důležitou Ženu. Vlastně tu vůbec nejdůležitější. Bez ní bych totiž byl možná odmalička v ústavu a neuměl bych ani číst, natož aby se právě v těchto dnech kompletovala moje první autorská kniha.
Za všechno, co jsi pro mě v životě udělala a jak moc ses obětovala:
DÍKY, mami!!!
